Stromy jsou básníci ticha. Jen si tak mlčky stojí, ale když zafouká vítr, začnou recitovat své verše. Umíš-li naslouchat, pak porozumíš.
Ztracená cesta
Cesta je ztracená, zapadlá listím. Nevíš, kam jdeš.
Nad korunami stromů
Skrz koruny stromů hledíš nahoru nad sebe na hvězdné nebe.
U ohně
U ohně sedíš, město je blízko a přece daleko.
Zlomený
Jsi zlomený svým osudem, čas už na tebe zapomněl, vytrácíš se pryč.
Říjnový podvečer
Hnědé listí chvěje se větrem, ptačí křik nese se krajem, slunce klesá dolů.
Na čaji na vyhlídce
Na skále nad lesem sedíš, pomalu popíjíš čaje, v ruce držíš knihu.
U studánky
Studánka tichá, bez vody, listí ze stromu padá. Podzim vládne lesu.
Procházka s Villonem
Městem kráčím, do uší balady si pustil, na melancholickou strunu útočí jak prase, sotva se svou duší ze stínů jsem vykročil, veršů pár, prásk… a jsem v nich zase. Tma vkrádá se zvolna do ulic, světla ubývá, v koutech mizí, já na lidi jen koukám, neříkám nic, ty lidi kolem jsou mi všichni cizí. Lampy…
Čtyři páry nohou
Když si tak člověk sedí večer ve srubu a najednou se mu tam začne spouštět na hlavu… Tak vezme mobil a fotí. A k fotkám napíše, jak to bylo doopravdy. 😀
Je tam
Vím, že tam je. Že stojí za mými zády a čeká, až usnu. Slyším ho, jak dýchá. Tiše a mělce. Neotočím se. Protože když to udělám, nebude tam. Zmizí. A až se otočím zpátky, zase se vrátí. Vím to, už jsem to zkoušel. Zase tam bude stát. Bez jediného pohybu mne bude sledovat. A čekat….
Posedlá
Byla posedlá. A já byl jediný, kdo to věděl. Když mi na pohřbu všichni kondolovali, nikdo netušil, že její smrt nebyla přirozená. Že jsem jí pomohl polštářem na tváři. Ale nešlo to jinak. Nemohl jsem jinak. Vždyť byla posedlá. Viděl jsem jí to v očích. Viděl jsem to v jejích pohybech. Cítil to při milování…
Konec vandrů
Mezi stromy se touláš, po cestách, necestách. A město se blíží. 10. 9. 2017
Věčnost
Vkládáš slova na papír. Ten papír ani ta slova nebudou věčné. 7. 9. 2017
Plameny ohně
Do plamenů ohně hledíš, vítr ti žene kouř do očí a ty pláčeš. 6. 9. 2017 – Brdy