Stál u silnice a stopoval. Nikdo mu ale nezastavil. Všichni kolem něj projížděli ve svých nových i starších autech takovou rychlostí, že si ho snad ani nemohli všimnout. Po nějaké době ho to přestalo bavit. Sedl si na patník, položil hlavu do dlaní a díval se na ty projíždějící auta. Rezignoval. Náhle se v dálce objevilo auto. Bylo úplně jiné než tamty. Jelo totiž pomalu. Zvednul se a sledoval ho, jak se k němu blíží. Auto se k němu přišinulo a zastavilo. Byla to stará, vlastně už hodně stará felicie startující ještě na kliku. Její dveře se otevřely. Za volantem seděl děda s dlouhým bílým vousem a usmíval se. „Tak co mladíku, nechcete někam vzít?“ Přikývl. Batoh hodil dozadu a pak se uvelebil na sedadle spolujezdce. Auto párkrát zakašlalo a pak se pomalu rozjelo. Stopař začal povídat o tom, jak je to dneska strašný, kam jede a kde byl. Pak se rozpovídal i děda, kde všude byl, co dělal a jaký potkal lidi. Auto se pomalu šinulo krajinou a oba říkali, jak je krásná. A když pak děda zastavil, byl už stopař v absolutní pohodě. Vystoupil, vzal si svůj batoh a rozloučil se s dědou. Pak se usadil na patníku a sledoval, jak se auto pomalu vzdaluje. Když najednou zmizelo. Jednu chvíli tam bylo a pak nebylo. Stopař si protřel oči, jestli ho nešálí zrak. Nešálil. Pak se rozhlédl po okolí. Byl na tom samém místě, co ráno, než ho vzal ten děda…
