Podivný stop

Stál u silnice a stopoval. Nikdo mu ale nezastavil. Všichni kolem něj projížděli ve svých nových i starších autech takovou rychlostí, že si ho snad ani nemohli všimnout. Po nějaké době ho to přestalo bavit. Sedl si na patník, položil hlavu do dlaní a díval se na ty projíždějící auta. Rezignoval. Náhle se v dálce objevilo auto. Bylo úplně jiné než tamty. Jelo totiž pomalu. Zvednul se a sledoval ho, jak se k němu blíží. Auto se k němu přišinulo a zastavilo. Byla to stará, vlastně už hodně stará felicie startující ještě na kliku. Její dveře se otevřely. Za volantem seděl děda s dlouhým bílým vousem a usmíval se. „Tak co mladíku, nechcete někam vzít?“ Přikývl. Batoh hodil dozadu a pak se uvelebil na sedadle spolujezdce. Auto párkrát zakašlalo a pak se pomalu rozjelo. Stopař začal povídat o tom, jak je to dneska strašný, kam jede a kde byl. Pak se rozpovídal i děda, kde všude byl, co dělal a jaký potkal lidi. Auto se pomalu šinulo krajinou a oba říkali, jak je krásná. A když pak děda zastavil, byl už stopař v absolutní pohodě. Vystoupil, vzal si svůj batoh a rozloučil se s dědou. Pak se usadil na patníku a sledoval, jak se auto pomalu vzdaluje. Když najednou zmizelo. Jednu chvíli tam bylo a pak nebylo. Stopař si protřel oči, jestli ho nešálí zrak. Nešálil. Pak se rozhlédl po okolí. Byl na tom samém místě, co ráno, než ho vzal ten děda…

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..