Před řeznictvím sedával pejsek. Objevil se tam jednou ráno. Sednul si a koukal do výlohy na všechny ty salámy, párky, kýty, šunky, buřty a klobásy. Když přišel řezník otevřít a uviděl ho tam tak smutně sedět, přinesl mu zevnitř pár odřezků. Pejsek se na ně hladově vrhnul. Když je sežral, přiběhl k řezníkovi a nechal se od něj pohladit. Pak štěknul a utekl pryč. Druhý den tam seděl zas a řezník ho zas nakrmil. Tak to šlo dál den po dni. Řezník se psem si na sebe brzy zvykli. Ale řezník přecejenom víc. Vlastně si ho zamiloval a den bez něj si nedokázal představit. Ať se vyspal do růžova nebo do šeda, stačila mu ranní chvilka s tím malým pejskem a celý den byl pro něj báječný. Jenže jedno ráno už tam pejsek neseděl, ani nikdy potom. Řezník pochopil, že jeho život už nebude tak skvělý, jako dřív.
Vůbec ta poslední várka byla taková celá melancholická… 🙂
To víš, to ti tenkrát bylo celé takové dlouhé melancholické období…… A nebo jsem možná spíše jen více zachycoval své nálady do příběhů, než dnes. A hlavně ty melancholické a podobné nálady. Kdo ví……….. ?????????
Tak tahle mě dostala… pěkná… moc pěkná…
Jo, taky jedna z těch mnoha melancholických záležitostí…