Že všechno vždycky musím dusit někde v šuplíku nebo na harddisku, zapomenout na to a pak to náhodou vytáhnout… 🙂 Tohle naštěstí není tak staré, napsáno v září loňského roku, takže sotva půl roku. Je to jen taková jednohubka bez větších ambicí, takže od toho ani nic velkého nečekejte. Jen malý skromný příběh s nádechem tajemna… Pěkné počtení.
***
Jim seděl na lavici před svým srubem, v ruce hrnek s kouřícím čajem a jeho huňatý pes Charlie mu ležel u nohou. Díval se na hřeben hor a lesy rozkládající se všude kolem. Bylo tu krásně. A klid. Náhle zafoukal vítr a skrz rozepnutý kabát mu se mu vedral až na kůži. Už dávno to nebyl žádný vlahý letní větřík, ale jeden z malých bratříčků severáku. Jim se otřásl. A zapnul si kabát. Ve vzduchu už bylo cítit, že co nevidět z hor přiletí spolu s větrem i první vločky sněhu.
„Jo, Charlie, tak už tu máme skoro zimu. Ani se nenadějem a všude okolo nás bude jenom sníh,“ řekl Jim a podrbal psa za uchem. Ten se na něj podíval, jako kdyby chtěl říct, že ho chápe, ale že je mu to fuk.
„Ale co, zásob máme dost, takže se nemáš čeho bát, chlupáči,“ usmál se na psa. Ten už se ani nehnul a pánova slova ho vůbec nezajímala. Pak se Jim znovu zahleděl na hory. Zimy se nebál, ale jedna věc ho přeci jen trápila. Každý rok touto dobou se do města vracíval Staroch Ben, lovec zvěře a jeho dobrý přítel. Kdesi na úpatí hor měl svůj srub, do kterého se stěhoval vždy na jaře. A na podzim scházel do města. Jak sám říkal: „Jsem už krucinál starej na to, rvát se s tou zatracenou zimou. V teple baráku ve městě kousek od saloonu a bordelu už mi bude přeci jen líp.“
Během roku se toulal po lesích a lovil zvěř jak pro obchodníky ve městě, tak i některé ze zlatokopů. A vždy si vydělal dost, aby celou zimu nemusel hnout prstem. Jimův srub pak měl při cestě do města a tak se vždy na pár dní tady ještě zastavil a pak si spolu povídali o všem možném. Potom už tu Jim zůstal až do jara sám. A na jaře byl Ben byl první, koho po té dlouhé zimě spatřil. Jenže teď to bylo jinak. Už dávno se měl s Benem rozloučit a poslat po něm pár vzkazů známým do města. Ale to by napřed musel z hor přijít. Poslední roky nikdy nečekal na první sníh a vracíval se dřív. Jim o něj začínal mít strach. Tak se rozhodl. Do Benovi chaty to bylo sice pár dní cesty, ale na sněžení to zatím nevypadalo, takže mohl v klidu dojít tam i zpátky a pokusit se zjistit, co se s Benem stalo.
„Co říkáš, Charlie? Uděláme si malý výlet?“ podíval se ještě na psa. Ten se jen zvedl a odešel si lehnout do srubu. Jim se usmál, pak dopil čaj, podíval se naposledy na hory a šel za psem.
Hned druhý den ráno si zabalil nějaké zásoby, stan, pušku a náboje, vzal Charlieho a vydal se skrz les k horám. Za pár dní stáli oba před Benovým srubem. Otevřené dveře a ticho nevěstily nic dobrého. Jim nahlédl dovnitř, ale srub byl opuštěný. Vyšel ven a párkrát zavolal Benovo jméno. Odpovědi se nedočkal. Znovu se vrátil do srubu. Kamna byla vyhaslá a studená, na nich ležela pánev se zaschlými zbytky jídla. U postele ležely sbalené věci připravené na odchod. Bylo jasné, že ač se k tomu Ben chystal, nakonec z hor neodešel.
„Tak Charlie, zdá se, že tu pár dní zůstaneme a trošku se tu porozhlídneme, co říkáš?“ zeptal se Jim psa. Charlie se jen přesunul na verandu a tam si lehl. Jim jen s úsměvem zakroutil hlavou a začal se zabydlovat. Následujících pár dní procházel spolu s Charliem okolí srubu. Jeden, druhý, třetí den, ale po Benovi žádné stopy. K večeru čtvrtého dne stál Jim před srubem a hleděl k horám.
„Tak Bene, kdepak se válí tvoje staré kosti?“ zašeptal tiše. Už bylo téměř jasné, že život jeho přítele skončil někde v okolních lesích. Ať už nešťastnou náhodou nebo přičiněním divoké zvěře. Jim se zahleděl k nebi. Od hor se táhly velké černé mraky slibující brzký příval čerstvého sněhu, který rychle pokryje veškeré okolí a vše, co se kde pod stromy skrývá. Pokud tam někde venku leželo Benovo tělo, šance, že by ho našel, se výrazně snížila. Jestli už se o něj nepostarali vlci. Jim se rozhodl dále po něm nepátrat a ráno se vrátit do svého srubu.
Že jeho rozhodnutí přišlo v pravou chvíli, se ukázalo ještě týž večer. Mračno nad horami se roztrhlo a ve velké chumelenici pustilo na zem veškerý svůj bílý obsah. První sníh letos přišel opravdu brzy. A bude-li takto vydatně sněžit celou noc, zítra se bude ke svému srubu probíjet přes pěkné závěje. Ještě že po Benovi zbyly staré sněžnice. Jim je prohlédl. Potřebovaly trochu vyspravit, ale nebylo to nic, co by během následující hodiny nezvládl. Pak se spolu s Charliem najedli a lehli si. Vichřice se opírala do stěn chaty a místy neucpanými dírami vnášela dovnitř zimu i s trochou sněhu. Jim se ale jen vydatně zabalil do přikrývek a brzy usnul.
V prostřed noci ho vzbudilo štěkání a vrčení psa. Charlie stál u dveří srubu a i přes Jimovo zavolání se nechtěl uklidnit. Vánice venku stále řádila a Jim nepředpokládal, že by se v ní venku někdo nebo něco toulalo. Ať už člověk nebo zvíře. Charlie ale odmítl odejít od dveří a ztichnout. Jim rozsvítil petrolejku a šel k němu. Poklekl vedle něj a pohladil po naježené srsti na hřbetě.
„Jen klid hochu, jen klid. Je to jen vánice.“
Pes přestal štěkat, ale i nadále upřeně sledoval dveře a vrčel. Jimovi to vrtalo hlavou. Nakonec vzal pušku, lampu a napůl otevřel dveře. Vítr okamžitě vnesl dovnitř prudký příval sněhu a Jima oslepil. Otřel si sníh s tváře a pokusil se osvítit prostor před chatou. Kvůli sněhu ale prakticky nic neviděl. Charlie se postavil do dveří vedle něj a znovu se zuřivě rozštěkal do tmy. „Co tam k sakru má?“ pomyslel si Jim. Ale protože se do něj rychle pouštěla zima, dveře zase zavřel a vrátil se do postele. Charlie ležel za dveřmi a neustále na ně hleděl. Po několika okřiknutích přestal štěkat, ale stále potichu vrčel.
Když se ráno Jim probudil, venku na vymetené obloze svítilo sluníčko. Vánice odešla a po ní zbyly téměř půlmetrové závěje sněhu. Zem pod ním dokonale zmizela a okolní les získal slušivou bílou čepici. Jim se oblékl, vzal si své věci a vyšel před srub. V tu ránu se zarazil. Od srubu vedly k lesu vyšlapané lidské stopy. Jako kdyby někdo byl u srubu a zase odešel. Zvláštní bylo ale to, že ke srubu žádné stopy nevedly. Jen od něj. Porozhlédl se všude kolem, ale žádné další už nenašel. Jen tyhle jedny. Byly už částečně zapadané sněhem, jakoby je někdo vyšlapal už před pár hodinami. V noci. Jim si vzpomněl na Charlieho podivné chování. Ten teď seděl vedle něj a koukal po stopách směrem mezi stromy.
„Tak se tam jdeme podívat, chlapče,“ řekl mu Jim a vydal se podél stop. Charlie běžel pár kroků před ním. Jen vešli mezi stromy, Jim se překvapeně zastavil. Jen pár kroků od kraje lesa leželo o strom opřené lidské tělo. Benovo tělo. A podle toho, jak bylo ztuhlé a promrzlé, to vypadalo, že tam už nějaký den muselo ležet.
„Zatraceně, vždyť tady jsme to přece prohledali jako první, Charlie,“ pověděl Jim psovi. Pak podřepl k mrtvole. „Tak kde ses tu vzal, Bene? A jaktože vůbec nejsi zapadaný sněhem po té noční vánici?“
Ben mu samozřejmě neodpověděl. Jen tam tak seděl opřený o strom s rukama v klíně a trochu se zdálo, že se usmívá. Jim jen kroutil hlavou. Jen těžko se dalo pochopit, co se tu v noci vlastně událo. Jak se ve sněhu objevily stopy vedoucí jen jedním směrem a jak se mohl Ben objevit na místě, okolo kterého Jim i se psem několikrát prošli. Ale věděl, že na to nepřijde a že tady na horách se staly už lecjaké věci. Lepší nad tím moc nepřemýšlet. Raději vstal, hodil si Benovo tělo přes rameno a odnesl ho do srubu. Kopat hrob teď bylo nemožné a tak se Jim rozhodl pro jiný způsob pohřbu. Položil Bena na postel, pak celý srub polil veškerým zbylým petrolejem a nakonec zapálil. Ani Jim ani Ben nebyli příliš na modlení, tak jen ještě chvíli postál a koukal na hořící srub. Pak se otočil a spolu s Charliem se vydal na cestu domů…
