Muž na měsíci

Tahle povídka je rozhodně jedna z mojich nejoblíbenějších, ne-li vůbec nejoblíbenější. A jak mi před časem řekl jeden kamarád, tak i jemu se hodně líbila. Snad se vás teď najde víc. Však taky tahle povídka se v soutěži Městské knihovny ve Varnsdorfu Literární Varnsdorf 2004 umístila na druhém místě (díky pořadatelům za tu pěknou obálku s odměnou 😉 ) Jen bych ještě trošku dodal něco ke vzniku. To jsem takhle byl v kině na filmu Rok ďábla. A kdo jste ho viděl, tak určitě si budete pamatovat, jak tam na konci seděl Karel Plíhal na židli, s takovým zvláštním výrazem říkal to svoje „Já přijdu“ a najednou „Blaf“ a zmizel. Když jsem pak šel domů, už se sešeřilo a na nebi se objevil měsíc. A jak jsem na ten měsíc koukal, tak jsem tam na mou duši viděl toho Plíhala, jak tam sedí a usmívá se. Doma jsem hned zasedl ke stolu, vzal tužku a povídka byla na světě.

PS: Samozřejmě ta obálka za druhé místo nebyla podstatná, podstatné bylo to, že se našlo pár lidí, kterým se povídka líbila natolik, že jí dali na druhé místo, a proto jsem také jel na vyhlášení. Užít si toho pocitu z druhého místa. Zatím to taky bylo naposled.

PS2: Po letech rozhodnuto, že z původního anglického názvu Man on the Moon přejmenuji na český název Muž na měsíci. Je to tak prostě lepší. 🙂

***

„Nazdár,“ neslo se noční ulicí, kterou jsem procházel. Rozhlédl jsem se, kdo to volá. Ale v celé ulici jsme byl jedinou živou bytostí. Ledaže by na mne mluvila jedna z pouličních lamp, které mi osvětlovaly cestu. Ale to mi přišlo opravdu jako nesmysl.

„Tady jsem,“ ozvalo se znovu. Opět jsem se rozhlédl, ale nikde nikdo. Pro jistotu jsem se podíval i na lampy. Ty si ale jen klidně svítily. Zakroutil jsem hlavou a zapochyboval, zda už nezačínám trochu blbnout.

„Tady, nahoře,“ ozvalo se do třetice. Zvedl jsem hlavu, podíval se nad sebe a vyjeveně vykulil oči. To už by mi přišlo normálnější, že na mne mluví lampa, než obraz, co jsem spatřil. Na obloze byl mezi hvězdami srpek měsíce a na tom srpku seděl chlápek v kraťasech, triku, klinkal bosýma nohama a chechtal se.

„Tý vole,“ vypustil jsem ze sebe.

„Něco se ti nezdá?“ zeptal se mě chlápek a přitom se zašťoural v nose.

„Jo. Ty,“ odpověděl jsem.

„A copak se ti na mně nezdá?“

„Co děláš tam nahoře,“ řekl jsem po pravdě.

„Sedim, jak vidíš.“

„No, to vidím. Ale jak ses tam dostal?“

„Jak,“ uchechtnul se a rozhoupal měsíc tak, až jsem myslel, že oba dva sletí dolu. „Řekl jsem si, že se podívám na svět trošku z výšky a měsíc mi na to přišel nejvhodnější. Tak jsem udělal elá hop a byl jsem tu.“

„Počkej, počkej,“ zarazil jsem ho. „To je nějaká pakárna.“

„Jaká pakárna?“ podíval se na mne nechápavě. „Víš, jakej je vodsaď výhled? Ty města, ty světla ty lidi… A těch hvězd, co je tu. Kamaráde… O tom se ti ani nesnilo.“

„Jó, jen jestli se mi nezdáš ty,“ ušklíbnul jsem se a hned toho zalitoval. On totiž natáhl ruku, sundal z oblohy jednu hvězdu a mrštil ji po mně. Mířil přesně. Mezi oči. Hodnou chvíli jsem kromě hvězd na obloze viděl ještě spoustu dalších kroužit okolo mojí hlavy.

„Tak co, je to sen?“ smál se chlápek na měsíci.

„No počkej,“ naštval jsem se. Sebral jsem ze země hvězdu, kterou mě trefil, zamířil a hodil. Moje muška už ale tak přesná nebyla. Hvězda prosvištěla chlápkovi kolem ucha, potom se odrazila od špičky měsíce a dál pokračovala někam do vesmíru.

„Dobrá rána,“ zatleskal ironicky chlápek a pokýval hlavou. „Právě jsi vyrobil kometu. Jen by mě zajímalo, co teď dáme zpátky na oblohu místo tý hvězdy.“

„To ale přece není můj problém.“

„Hele, počkej,“ povídal mi vážně měsíčňan, „tady končí legrace. Tu díru po hvězdě musíme nějak zacpat.“

„Kdybys tu hvězdu po mně neházel, tak tam teď žádná nebyla.“

„Házel, neházel… Kdybys ty líp mířil, tak jsem ji chytil a vrátil zpátky. Ale to je teď jedno. Radši zkus něco vymyslet, čím to ucpat. Přece to takhle nenecháme. Podívej, jak to vypadá.“

Měl pravdu. Obloha bez hvězdy teď vypadala opravdu divně. Shodou náhod totiž sebral hvězdu z oje Velkého vozu a ten teď působil poněkud neúplně. A v žádném případě to tak nemohlo zůstat. Chvíli jsem přemýšlel, jak to napravit. A pak mi padl do oka zářící srpek měsíce.

„Hele, už jsem na to přišel. Podívej se pod sebe,“ zavolal jsem na měsíčňana. Ten sklonil hlavu, podíval se pod sebe dolu, před sebe dolu, za sebe dolu, okolo sebe a pak zakroutil nechápavě hlavou.

„A co mám vidět?“

„Podívej se hned pod sebe!“

„No, měsíc. A co jako? Tím tu hvězdu nenahradíme.“

„Počkej. Vidíš, jak je zářivej? Stejně jako hvězdy. Kousek z něj odloupni a vraž ho místo hvězdy. A bude to.“

„Jo, já z něj kousek odloupnu a pro změnu bude díra v měsíci. Fakt parádní nápad.“

„Tak se podívej důkladně. Vidíš to déčko? To znamená, že dorůstá. Když z něj teď kus odloupneš, tak než si toho někdo všimne, zase doroste. Chápeš?“

„A jó. Člověče… Toho jsem si nevšiml. Tak to je super!!!“ nadskočil měsíčňan nadšeně. Potom chytil měsíc za okraj, trochu zabral a kousek odlomil. Ten upravil na potřebnou velikost a vrazil ho na prázdné místo na obloze. Velký vůz byl zase kompletní. Jen v měsíci teď byl malý zub. Ale nebyl zas tak vidět a za chvilku stejně zmizí.

„A je to. To je nádhera. Tomu říkám vyrobit hvězdu snadno a rychle,“ smál se pak měsíčňan vesele.

„Jo, to jo. Jen už, prosím tě, žádnou hvězdu nesundavej. Ten měsíc není zas tak velikej, abysme z něj mohli uždibovat kousky.“

„Neboj, neboj. Už nebudu,“ klidnil mě. Potom se krátce zamyslel. „Hele a nechceš si sem nahoru taky vyskočit? Ještě by ses sem vešel. Místa je tu dost.“

„Já myslim, že dneska už asi ne. Že už asi půjdu dom.“

„Fakt nechceš? Noc je ještě dlouhá a ten výhled…“

„Fakt ne. Ale třeba se tam nahoře někdy sejdem. Kdo ví. Tak se zatím měj a dobrou noc.“

„Dobrou. A taky se měj,“ zavolal na mě měsíčňan a pak se zahleděl někam do dáli. Chviličku jsem na něj ještě hleděl. Pak jsem se podíval na pouliční lampy a zasmál se. Jak by lampy mohly mluvit…

***

Audio/video verze: http://zdenek.hulbach.cz/muz-na-mesici/

Facebooktwittermail

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..