Zdeněk Hulbach

Viděl jsem kometu, jak letí noční oblohou. Byla krásná. Velká, jasná koule s dlouhými stříbrnými vlasy. Bylo hned jasné, proč jí lidé říkávali vlasatice. Zamával jsem jí. Zazdálo se mi, že i ona na mne mává svými zářícími vlasy. Přemýšlel jsem, jak tenhle okamžik zachytit. Muzikant by složil píseň, malíř by ji namaloval, básník by napsal báseň a spisovatel povídku. Ale já? A tak jsem si, než zmizela za obzorem, tento krásný výjev vtiskl do paměti mezi ty nejkrásnější vzpomínky, co mám…

Byl jednou jeden pán. Byl už v důchodu. Bydlel v jednom malém bytě o jednom pokoji, jedné kuchyni, jedné koupelně a jednom WC. Nosil stále černý oblek, černý klobouk, černé boty. Ten pán byl naprosto vážný. Nikdy se ničemu nesmál, nikdy se ani nerozčiloval. Žil naprosto jednotvárně. Ráno posnídal jeden rohlík s máslem, který zapil šálkem bílé kávy. Po snídani šel ven. V trafice si koupil noviny, v parku si sedl na lavičku a tam strávil celé dopoledne. V poledne si zašel do blízké restaurace na oběd. Obvykle si dal vepřové se zelím a čtyřmi houskovými knedlíky. To zapil jednou dvanáctistupňovou plzní. Poté šel na drobný nákup. Z nákupu se odebral domů. Doma si pustil rádio, sedl si k oknu a sledoval dění na ulici. Pravidelně v sedm hodin večeřel. Po večeři si sedl do svého houpacího křesla, zapálil si fajfku, vzal si knihu a četl si tak dlohou, dokud se mu nechtělo spát. Takhle to dělal každý den.

Pak ale přišlo ono dopoldne, které vše změnilo. Seděl jako obvykle v parku na lavičce a četl si noviny, když náhle zaslechl dětský pláč. Rozhlédl se. Kousek od něj seděl na zemi hošík, držel se za odřené koleno a plakal. Pán se zvedl a šel k chlapcovi. Z kapsy vyndal kapesník a ovázal mu krvácející koleno. „No, a je to. A nebul. Vždyt už jseš velkej chlap, ty nebulej,“ řekl chlapcovi a usmál se na něj. Chlapec se na pána podíval a přestal plakat. „No vidíš. Usměj se trošku.“ Chlapec si protřel rukávem oči, hlasitě popotáhnul a pomalu se začal usmívat. „Tak, to je ono. A teď utíkej za maminkou, ať nemá starost.“ Chlapec se zvedl a utíkal pryč. Pán se za ním díval a usmíval se. Pak si uvědomil, že už se nesmál tak dlouho. Už zapomněl, jak příjemný pocit to je, smát se. Uvědomil si, že vlastně dlouho nedělal spoustu věcí. Potom si všiml, že chlapec tam nechal ležet míč. Zvedl ho a nadhodil si ho. Rozesmál se. Pak se rozešel a přitom si házel míčem. Při té chůzi se náhle stával průhledným, začal mizet, až zmizel úplně. Nad parkem se ještě chvíli nesl jeho smích jako upomínka toho, že tu byl jednou jeden pán…

Šlápl jsem na minu. Byla čínská. Fungovala až překvapivě dobře. Teď ležím tu i támhle, na cestě i vedle ní. A celým svým tělem přemítám, jestli jsme se tý potvoře nemohl vyhnout…