No, původně to měl být jen krátký příběh, ale nějak se mi to pod rukama trochu rozjelo… 🙂
***
Kráčela rychle lesíkem, svého malého syna nesla v šátku uvázaném pod teplou bundou. Naštvaná na řidiče autobusu, který přijel kvůli poruše o dvě hodiny pozdě. Naštvaná na automechanika, který nebyl schopen poruchu na jejím autě opravit ihned a nechal si auto do druhé dne. Naštvaná na manžela, že se museli odstěhovat do takového zapadákova. A že pro ni nepřijel. Naštvaná na celý tenhle den blbec. A nakonec i na větev, která se jí zamotala pod nohu a o níž málem zakopla. Pravda, mohla jít přes vesnici po pohodlné osvětlené silnici, ale to by byla doma o dvacet minut později. Raději zvolila zkratku přes lesík. Měsíc koukal z nebe jako veliké kulaté zářivé oko a bylo celkem dobře vidět. Až na tu hloupou větev.
Najednou zaslechla nějaké zašramocení mezi stromy. Ohlédla se. Jakoby tam přeběhl nějaký velký stín. Sakra. Ještě aby tady teď na ni něco vyběhlo z lesa. Přidala do kroku. Znovu zaslechla šramot a praskání větví. Určitě tam něco bylo. A zakrátko už věděla, že se nespletla. Jen pár metrů za sebou zaslechla, jak cosi šláplo na tu samou větev, o kterou málem zakopla. Ač se tomu vnitřně bránila, zpomalila a ohlédla se. Stín, který stál na cestě, jí připomínal velikého psa. Upřeně na ni hledícího a vrčícího. Víc už nečekala a rozběhla se, jak nejrychleji mohla. Tušila, že nebude mít příliš šanci, ale musela ochránit chlapce. Zvíře za ní se rozběhlo. Cítila, že je již jen pár kroků od ní. Prudce zahnula mezi stromy. Málem u toho spadla, ale povedlo se jí uhnout přes zvířetem jen chvilku před tím, než jí skočilo na záda. Zběžně si ho stihla přitom prohlédnout. Byl to opravdu nezvykle veliký pes. Mohutný a silný s hustou černou srstí.
Utíkala a kličkovala mezi stromy, ale nezvyklá běhu se za chvíli zadýchala, v boku jí píchalo a nohy vysílaly do hlavy signály bolesti. Nakonec vše za ní vyřešil pařez, který se jí postavil do cesty. Ve snaze přeskočit ho o něj škobrtla a ztratila rovnováhu. V poslední chvíli se jí povedlo se stočit na bok a jednou rukou zabránit tomu, aby spadla předkem na zem. Dopadla nejprve na zadek a pak na záda. Ruka se jí přitom na zemi lehce pootočila a nezaměnitelné křupnutí prozradilo, že kosti nevydržely. Zvíře k ní mezitím doběhlo a postavilo se nad ní. Zdravou rukou pevně tiskla synka k sobě a v hrůze hleděla do pár centimetrů vzdálené otevřené funící tlamy. Rozkřičela se. Jakoby snad její křik mohl to zvíře zahnat. Kdepak. Nemohl. Sledovala, jak se pysky mordy zvedají a odhalují zuby. Tušila, co bude následovat.
Najednou tmu prořízl záblesk světla a výstřel. Zasáhl zvíře do boku. Se zakňučením sebou trhlo, hlavou jí projelo těsně před tváří. Ucítila jeho smradlavý dech a na tvář jí skanulo několik slin. Pak se svalilo vedle ní. O okamžik později se zvedlo a rozběhlo se někam pryč do tmy. Celá roztřesená se rozhlížela, netušíc, zda se vrátí či ne. Ze tmy místo zvířete ale přiběhla lidská postava v ruce držící baterku.
„Jste v pořádku? Neublížil vám? Nekousl vás?“ ptal se jí mužský hlas svítící jí do obličeje.
„Ne, ne… Já.. Jen…“ nebyla schopná pořádné odpovědi. Pokusila se zvednout. „Au…“ vyjekla bolestí, když se nevědomky pokusila opřít o zlomenou ruku. Muž v maskáčích se k ní sklonil a pomohl jí posadit se.
„A co vaše dítě? Není mu nic?“ Teprve teď si uvědomila, že její chlapec už nějakou chvíli hlasitě brečí. Rychle rozepnula bundu a zatímco jí muž svítil, zkontrolovala děcko. S úlevou zjistila, že je v pořádku. Až na malou ranku vzadu na hlavičce, která lehounce krvácela.
„No tak, nebreč, no, to bude dobrý,“ otřela ranku rukávem a začala ho konejšit. Pak se podívala na muže. „Asi se někde odřel o větev při běhu nebo když jsem upadla.“
„Asi. Vypadá to tak. Zatracenej čokl. Utekl někde ve vedlejší vesnici, zle pokousal majitele. Agresivní zvíře. Už ho tu honím po lese dobře dvě hodiny. Máme oba kliku, že jsem náhodou trefil směr. Tak pojďte, odvedu vás domů. Pak ho zkusím najít. Je zraněnej, tak nebude daleko…“
***
Žena seděla u okna a pokoušela se uklidnit svého syna. Celý večer byl hrozně neklidný, neustále brečel a ošíval se. Nechtěl spát, nepomohl dudlík, hračky, čtení, kolébání, nic. Pořád byl jako na trní. Vzala ho do náručí a posadila se k oknu. Pohlédla ven na veliký kulatý měsíc. Při vzpomínce, kdy ho takhle celý viděla naposledy, jí přeběhl mráz po zádech. Už to bylo pár týdnů od té příhody se psem, ale stále se z toho pořádně nevzpamatovala. V žádném případě nevycházela ven sama, ani ve dne, natož v noci. A lesíku se vyhýbala jak ďábel kostelu. Bylo veliké štěstí, že se tam tenkrát objevil ten muž a oba je zachránil.
Zastavil se o pár dní později, podívat se na chlapce a na ní. Chlapcova ranka už byla skoro zhojená a ona měla ruku v sádře. Přitom jí řekl, že to zvíře nakonec našel a zabil, takže už nikoho ohrožovat nebude. Její manžel mu nabízel nějaké peníze jako odměnu, ale on si nic nevzal.
„Ne ne, vážně žádné peníze nechci,“ řekl s úsměvem. „Tohle je prostě moje práce, lovím všechny tyhle bestie, co ohrožují lidi. A že jsem přitom zachránil vaší paní i syna, tak to je pro mě mnohem větší odměna než peníze.“
Chlapec v její náruči znovu zavřeštěl na celý pokoj. Už vážně nevěděla, co má dělat. Možná, že kdyby ho zkusila ještě nakrmit, třeba by se uklidnil. Rozepnula si košili a přiložila synka k odhalenému ňadru. V ten moment jí projela ohromná bolest a vykřikla. Prudce odtrhla syna od rozkousnuté bradavky a překvapeně se zahleděla na jeho zakrvácená ústa. To přece není možné. Ty zuby. Ty špičaté ostré zuby přece nejsou jeho, to nejsou zuby malého dítěte. Pak si všimla jeho očí. Celé se změnily. Teď byly celé žluté. Nakonec si všimla lehkých černých chloupků, které se objevily na chlapcově pokožce. Z hrůzou si uvědomila, že ten muž jim možná neřekl pravdu a že chlapcovo lehké zranění nezpůsobila žádná větev…
Více ke vzniku povídky: Sedmidenní výzva