Nářek mrtvého

Prostě taková kravinka s pokusem o humor. Z některých nelogičností si hlavu nelamte, já si ji taky nelámu 😉

***

Když jsem umřel, neštěkl po mně ani pes. Bodejť by taky štěkal, když žádnýho nemám. Neměl. Měl jsem všeho všudy jednu manželku, s kterou už jsem nějakej rok nežil a jsem jí naprosto lhostejnej. Když jí doručili úmrtní oznámení, jen se ušklíbla a konstatovala, že už je konečně od toho starýho vola klid. Víc nic.

Neměl jsem ani žádný jiný příbuzenstvo, žádný kamarády, žádný kolegy. Vždyť jsem taky pracoval jako metař. A ten si moc kamarádů nenadělá. Takže  mě čekal pohřeb na státní útraty.

V pohřebním ústavu mě šoupli do tý nejlevnější rakve. Pěkně tlačila, neměla žádný pořádný polstrování. Říkal jsem si, že mi to může být fuk, že mě stejně určitě spálej. Ale ouha. To jsem se šeredně splet.

Jen tak ze slušnosti mě vystavili na půl hodinky ve hřbitovní kapli. Co kdyby někdo přišel. Ale kdo by chodil. Byl tam jenom pohřební zřízenec. Seděl na lavici s lahví kořalky v kapse a chrápal.

Po půlhodině ho vzbudil kněz. Čekal jsem, že mě odvezou někam do krematoria, ale místo toho mě vyvezli ven na hřbitov. Hrobníci už měli vykopanou jámu velikosti dva na jeden na tři metry. U ní stál prostej náhrobek s mým jménem a datama.

Dva statní chlapi hrobnický mě do tý díry šoupli. Kněz se postavil nad hrob a pronesl pár jeho naučených frází. Moc se nerozpovídal, ale pro mne za mne, klidně mohl i mlčet. Potom odešel a hrobníci zaházeli hrob.

Teď si tak ležím v rakvi a není mi zrovna moc příjemně. Rakev mě tlačí všude možně, ale protože jsem tuhej, nemůžu se ani otočit. Za takovýhle poleženíčko pěkně děkuju. Je to pěkně na prd.

A i vůbec je to tady pěkná nuda. Lidi choděj okolo, ale u mýho hrobu se žádnej nezastaví. Holt mrtvej metař nikoho nezajímá. Dokonce ani psy, co tu pobíhaj, se nezastavěj, aby pochcali náhrobek. Ách jo, že já radši nezůstal naživu.

Jejda, co se to děje. Najednou se zablesklo a já, místo abych ležel v rakvi, stojím nad svým vlastním hrobem. Chvíli se rozhlížím okolo sebe a nejsem schopnej pochopit, co se to stalo. Chci se zeptat okolo mne procházejícího člověka, ale on si mě nevšímá. A další člověk prochází skrz mne.

No, a je to jasný. Je ze mne duch. Taky mě to mohlo napadnout dřív, stát se duchem. Náhle mi někdo klepe na rameno a tak se otáčím. Za mnou stojí nějakej divnej starej páprda v bílém obleku a z křídlama. Říká, že je můj strážnej anděl a že se moc omlouvá, že na mne zapomněl a nechal mě v tom těle tak dlouho.

Koukám na něj a přemýšlím, co mu na to mám odpovědět. Jestli ho mám za to zprdnout nebo co. Nakonec u mne vítězí vztek a řvu na něj, že jsem teda fest naštvanej a že jestli je opravdu můj strážnej anděl, tak bych mu za to měl dát padáka. On se na mne chvíli kouká a pak se zatváří tak zklamaně, že je mi hned jasný, že jsem to asi přepískl.

A taky že jo. On mi smutným hlasem povídá, že jsem měl původně v nebi rezervovaný kus místa. Ale teď, za takových okolností a jak jsem se zachoval, mám smůlu a musím zůstat navěky věků tady na zemi. Tohle dořekne a pak už se vznáší vzhůru k nebi. Já za ním koukám a v duchu si nadávám, že jsem to zas jednou posral…