Uprostřed nočního lesa,
kam jen měsíc vidí,
slyšíš šeptaná slůvka,
dvou zblázněných lidí.
Vítr je nese lesem,
listí rozechvívá,
on ji hladí po tváři,
ona se na něj dívá.
V očích mají napsáno,
že v tom lesním tichu,
oba dva se chtějí
dopustiti hříchu.
Noční tma je skryje,
když dotykem ji svádí,
ráda se mu poddává,
když ji všude hladí.
Brzy oba cítí
dotek nahých těl,
ona mu čte v polibcích,
jak moc by ji chtěl.
Úplňkový měsíc
se za oblaka skrývá,
když se její tělo
pro něj otevírá.
Les se cudně odvrací,
když vstupuje do ní,
svou toužící tvář,
nad tu její skloní.
Ona ho už nepustí
a on nechce jinou,
když tam mezi stromy
oba spolu splynou.
Co se stalo pak,
to všechno noc skryla,
jen pár krátkých vět
mi ještě vyprávěla.
Pod hvězdnou oblohou
nazvájem se měli,
dva praštění blázni,
co se hodně chtěli.
