Rubrika: Různé ze šuplíku

To jsem jednou vyjímečně vyrazil na Vrabinec ne v lednu, jako tradičně (na narozky našeho oddílu), ale na jaře… Je to úplně něco jiného. A je tam prostě krásně…

***

Když tu hledím do dály,
jak se mraky toulají,
jak se stromy kolem vlní,
vím, tohle jen vítr umí.

Když sedím tady nahoře,
mám pocit, jako když hledím na moře,
na moře ze zelených stromů
protkané ostrovy tvořenými z domů.

Na chvíli větrem moci se stát,
jenom pár mraků moci odehnat,
stromy pod sebou rozvlnit…
Jak vítr volný na chvíli chci být…

3. 6. 2006

Tak jsem se onehdá zúčastnil jedné akce, jednoho setkání jedné bandy. Byl jsem tam spíše jako pozorovatel a tohle je vlastně takový záznam akce 😉

***

Vracíš se dlouhou cestou
zase o pár let zpět,
tam co byli kamarádi,
co prožil jsi s nima pár krásných let.

To tenkrát podání ruky a ahoj
znamenalo pro všechny jen:
„Tak jo, vyjedeme zas,
třeba za měsíc nebo už za týden.“

Ale nic netrvalo věčně,
ty chvíle pak odvál čas…
A teď najednou koukáš:
oheň hoří a ty lidi jsou tu zas.

Nad hlavami se měsíc kutálí
a starý známý songy zas zní.
A ty sedíš, posloucháš a víš:
opravdová přátelství nikdy nekončí…

13. 5. 2006 Blatno

No něco přírodní lyriky… 🙂

***

Když šiška ze stromu padá
a veverka se tiše směje,
když ptáků sbor své písně zpívá
a slunce na tváři hřeje,

když potok v dáli tiše bublá
a lesy kolem šumí,
v tu chvíli vím, že pravou krásu
jen příroda stvořit umí.

8. 5. 2006

No něco přírodní lyriky… 🙂

***

Zpívající údolí do noci zpívá svou píseň bublavou,
občas i hvězdy svítí nad hlavou,
když mrak se v půli roztrhne.

A když ráno slunce vyjde zas
a já uslyším ptáků hlas,
zbývá říct jen: „Je to tu půvabné.“

A tak se končí neděle…
Ráno se probudíme
a naše oči
spatří pondělní svítání…
A začnem odpočítávat
dni do další nedělní
noci…
Uzavřeni v nekonečném koloběhu
hledáme cestu ven
a jedinou kliku od
otevřených dveří drží ta
zubatá dáma s nabroušenou kosou…
A tak jí raději
ukazejeme záda
a koloběžíme
a koloběžíme
a koloběžíme…

24.6.2007

Chtěl jsem ti říct…
Chtěl jsem ti napsat…
Chtěl jsem ti zavolat…
Tisíce slov…
Tisíce vět…
Tisíce myšlenek,
o které jsem se s tebou chtěl podělit…

Jenže někde ve tmě se to všechno ztratilo…

Znáte ženský, že? A taky tu naši chlapsku blbost, že? Tak to holt někdy blbě dopadá, že…

***

Temno je ve dne, temněji v noci.
Ani sám sebe už nemám v moci.
Sžírá mě plamen, hoří tak silně,
zarylas drápy hluboko do mě.

Jsem jako loutka, za nitky taháš,
bavíš se, směješ, když na zem mě skládáš.
Válím se v prachu, rozbitý na kusy,
a ty jen máchneš rukou: dalšího šaška najdu si.

Když jsem napsal Ráno v ulicích a pustil ho ven, kdosi mi řekl, že jdu do sebe a píšu konečně něco optimistického. A tak jsem napsal tohle, abych všem ukázal, kudy mé kroky stále vedou!!! 😉

***

Kráčím po cestě, nad kterou už slunce zhaslo,
havran černý provází mne stále.
Duši mou si ďábel krutý do své moci bere
a anděl leží mrtev v trávě zdupané po pekelném bále.

Za sebou jsem nechal radost,
kousky srdce každým krokem ztrácím,
nikde není vidět žádné světlo,
ať jdu vpřed a nebo se cestou vracím.

Naději odnáší na svých křídlech havran,
který stále pronikavě kráká a kráká a kráká…
Lehám do trávy, ďábel se nade mnou směje,
a mně se teď navždy před očima smráká.

1. 6. 2008

Když slunce ráno vyjde a na město hledí,
den se líně probouzí a lidé náhle vědí,
je čas oči otevřít, vždyť svět se točí dál…

A pak do ulic vyrazí a za svým cílem jdou,
zamračení, i s úsměvem a náladou veselou…
Je to velké hemžení a svět se točí dál…

30. 5. 2008

Koukám do tmy
a hledám světlo.
Ďábel za oknem se směje,
a já padám, padám, padám…
A pořád nevidím dno!

Den se ztratil
jak roztrhaná fotka.
A ďáblův smích
mě provází propastí…
A pořád nevidím dno!

Přestaň se smát
ty rohatý blázne!
Podej mi ruku
a pomož mi ven…
Já nechci vidět dno!

Chceš uhasit srdce
vařící lávou
a marně doufáš,
že přestane znít
ten bláznivý zvon.

Máš pocit, že padáš
hlubokým jícnem,
duše ti hoří
a hlavou letí
na tisíce slov.

Jsi ztracený v jádru
planety Země,
jsi zhasnutý měsíc,
co dívá se temně,
jsi vyschlou studnou
uprostřed pouště,
jsi věčnou žízní
a chceš napít ještě.

Když bouchne srdce
a krev ti hoří,
chceš se stát větrem
a odnést do dáli
černý kouřový mrak.

Ztrácíš sám sebe,
když hledáš cestu,
a vrchol sopky
je směsicí legend,
bájný letící drak.

Jsi ztracený v horách,
zapadlý sněhem,
jsi vyčerpán dlouhým
zbytečným během,
jsi u vyschlé studny
rozbitý okov,
tvou věčnou žízní
je pár ztracených slov.

Chceš uhasit srdce
vařící lávou,
a stále slyšíš,
jak nepřestal znít
ten hluboký tón…

Tak se krátí čas,
tak se končí den,
už nepůjdu ven…
Už nepůjdu ven…

Půjdu spát
a budu snít,
že chci mít rád,
že chci sluncem jít…

Světlo a tma,
den a noc,
ztrácí svou moc…
Ztrácím svou moc…

Oči mám
dál zavřené,
sám sobě se zdám,
mám sny zvěčnělé…

Někdy mám déšť rád. A někdy prostě…

***

Venku padá déšť…
Kápy, kápy, káp.
A mně se do duše
vkrádá chlad.
Voda spláchla mou veselou tvář,
tma zahnala sluneční zář,
jen samota a prázdný byt,
není, není kam jít…
Jen ten déšť
do oken buší…
Snažím se zahřát
svoji duši…
Snažím se najít zas úsměv svůj,
proradný dešti už nebubnuj,
ať mohu utéct, utéct ven,
ať skončí už ten deštivý den…

To jsem se takhle jednou vrátil z bezmála týdenního vandru s kamarády, otevřel dveře od bytu a jak jsem tak stál mezi dveřmi, připadal si…

***

Vracím se domů,
naplněn přírodou,
oblohou,
hvězdami…
Byt mě vítá,
zapomenutý
přítel,
tak nějak cizí zdi,
hledí na mě,
jak cizí tváře.
Jakobych byl někde,
kam nepatřím.
Bývali jsme přátelé.
Tak kam zmizel
ten vztah?
Znovu začínáme.
Nové seznámení.
Snad zmizí to
odcizení.
Ale chci to?

Do noci tmu
a do dne světlo,
do spánku sen
a do srdce cit.
To všechno vložil
kdysi někdo,
neznámý autor,
co dal nám žít.

Bloudíme nocí,
žijeme ve dne,
létáme ve snu,
milujeme.
To všechno osud
dal nám do vínku,
my si to všechno
prožijeme…