Rubrika: Drobné příběhy ze šuplíku

Mám rád tu knihu. Hluboká poklona, Mary W. Shelley.

***

Byl ošklivý, byl zrůdný. Stvořen z ničeho chtěl někam patřit. Toužil po přátelství, ale dočkal se jen ran, zloby a odporu. Toužil po lásce, místo toho se naučil jen nenávidět. Chtěl milovat, místo toho byl donucen zabít. Jeho život byl zničen hned při jeho stvoření. Sám pak zničil život svého stvořitele. Jejich duše byly spojeny, jejich osud byl zemřít v samotě. Jemu říkali ďábel, doktor Frankenstein si hrál na Boha. On byl monstrum od svého zrodu, doktor se jím stal sám. Oba ale byli jen ubohé bytosti, které chtěli ovládnout život…

Viděl jsem kometu, jak letí noční oblohou. Byla krásná. Velká, jasná koule s dlouhými stříbrnými vlasy. Bylo hned jasné, proč jí lidé říkávali vlasatice. Zamával jsem jí. Zazdálo se mi, že i ona na mne mává svými zářícími vlasy. Přemýšlel jsem, jak tenhle okamžik zachytit. Muzikant by složil píseň, malíř by ji namaloval, básník by napsal báseň a spisovatel povídku. Ale já? A tak jsem si, než zmizela za obzorem, tento krásný výjev vtiskl do paměti mezi ty nejkrásnější vzpomínky, co mám…

Byl jednou jeden pán. Byl už v důchodu. Bydlel v jednom malém bytě o jednom pokoji, jedné kuchyni, jedné koupelně a jednom WC. Nosil stále černý oblek, černý klobouk, černé boty. Ten pán byl naprosto vážný. Nikdy se ničemu nesmál, nikdy se ani nerozčiloval. Žil naprosto jednotvárně. Ráno posnídal jeden rohlík s máslem, který zapil šálkem bílé kávy. Po snídani šel ven. V trafice si koupil noviny, v parku si sedl na lavičku a tam strávil celé dopoledne. V poledne si zašel do blízké restaurace na oběd. Obvykle si dal vepřové se zelím a čtyřmi houskovými knedlíky. To zapil jednou dvanáctistupňovou plzní. Poté šel na drobný nákup. Z nákupu se odebral domů. Doma si pustil rádio, sedl si k oknu a sledoval dění na ulici. Pravidelně v sedm hodin večeřel. Po večeři si sedl do svého houpacího křesla, zapálil si fajfku, vzal si knihu a četl si tak dlohou, dokud se mu nechtělo spát. Takhle to dělal každý den.

Pak ale přišlo ono dopoldne, které vše změnilo. Seděl jako obvykle v parku na lavičce a četl si noviny, když náhle zaslechl dětský pláč. Rozhlédl se. Kousek od něj seděl na zemi hošík, držel se za odřené koleno a plakal. Pán se zvedl a šel k chlapcovi. Z kapsy vyndal kapesník a ovázal mu krvácející koleno. „No, a je to. A nebul. Vždyt už jseš velkej chlap, ty nebulej,“ řekl chlapcovi a usmál se na něj. Chlapec se na pána podíval a přestal plakat. „No vidíš. Usměj se trošku.“ Chlapec si protřel rukávem oči, hlasitě popotáhnul a pomalu se začal usmívat. „Tak, to je ono. A teď utíkej za maminkou, ať nemá starost.“ Chlapec se zvedl a utíkal pryč. Pán se za ním díval a usmíval se. Pak si uvědomil, že už se nesmál tak dlouho. Už zapomněl, jak příjemný pocit to je, smát se. Uvědomil si, že vlastně dlouho nedělal spoustu věcí. Potom si všiml, že chlapec tam nechal ležet míč. Zvedl ho a nadhodil si ho. Rozesmál se. Pak se rozešel a přitom si házel míčem. Při té chůzi se náhle stával průhledným, začal mizet, až zmizel úplně. Nad parkem se ještě chvíli nesl jeho smích jako upomínka toho, že tu byl jednou jeden pán…

Šlápl jsem na minu. Byla čínská. Fungovala až překvapivě dobře. Teď ležím tu i támhle, na cestě i vedle ní. A celým svým tělem přemítám, jestli jsme se tý potvoře nemohl vyhnout…

Dívka vstala, otevřela okno a s úsměvem přivítala krásný slunečný jarní den. Pak si oblékla lehké šaty a šla se podívat do vesnice, jak se proměnila, když přišlo jaro.

A vskutku. Vesnice byla úplně jiná, než před pár dny. Všechny keře i stromy rozkvetly, všechno vonělo. Lidé seděli na lavicích před svými domy a kochali se krásným dnem, krmili zvířata, poklízeli dvorky. Jen těžko by se našel někdo, kdo by seděl doma, když je jaro.

Na dvorcích i po návsi pobíhala čerstvě narozená kuřata, kachňata, housata. I kočka vyvedla poprvé ven své malé, aby se podívaly, jak vypadá jaro.

Dívka prošla vesnicí, šla po cestě mezi poli, až došla k louce. Zastavila se a rozhlížela se po tom kousku země posetém květinami. Rozběhla se vstříc té kráse. Uprostřed se zastavila a lehla si do trávy. Ležela na zádech, divala se na modrou oblohu, nasávala vůni kvetoucí louky a nechávala se příjemně šimrat travou. Byla ráda, že je jaro.

Odkudsi se na kraji louky vynořil mladík. Přišel k dívce a sednul si vedle ní. Dívali se na sebe a usmívali se. Pak se nad ní naklonil a políbil ji. Jó, je jaro…

Bylo to velmi staré město, s mnoha starými domy postavenými v mnoha různých stavebních stylech. Každý den mířilo do města množství turistů dychtivých podívat se na ty krásné památky. Až do onoho osudného dne, kdy po ničivém náletu nezůstal ve městě kámen na kameni…

Bohatý podnikatel zaparkoval své porsche na parkoviště před hotelem. Opodál stojící zloděj se na sporťák zálibně podíval. Vždy bylo jeho snem ukrást nějaké superauto. Zatím kradl jen obyčejné šunky bez pořádného zajištění. Moderní poplašná zařízení pro něj byla nedosažitelná první liga. Kolikrát už se do ní zkoušel dostat. Otevřít zámek, to pro něj nikdy nebyl problém. Ale překonat alarm? To neuměl. Přišel k porscheti a nahlédl dovnitř. Alarm byl vypnutý. Myslel, že se zlábzní radostí. Věděl, že takové auto jen těžko prodá. Ale jeho srdce řidiče zatoužilo se alespoň projet. V rychlosti otevřel dveře, nasedl, nastartoval a odjel z parkoviště. Městem projel pomalu, ale za městem… Sešlápl plynový pedál, ručička tachometru prudce vylétla do vysokých čísel a auto se rozjelo tak rychle, až se nestačil divit. Auto jakoby letělo nad silnicí, předjížděl jeden vůz za druhým, krajina okolo něj byla jedna velká šmouha. Tohle pro něj byla životní jízda. Až do okamžiku, než přišla ta ostrá pravá a on vylétl ze silnice a narazil do osaměle stojícího staletého dubu…

Před řeznictvím sedával pejsek. Objevil se tam jednou ráno. Sednul si a koukal do výlohy na všechny ty salámy, párky, kýty, šunky, buřty a klobásy. Když přišel řezník otevřít a uviděl ho tam tak smutně sedět, přinesl mu zevnitř pár odřezků. Pejsek se na ně hladově vrhnul. Když je sežral, přiběhl k řezníkovi a nechal se od něj pohladit. Pak štěknul a utekl pryč. Druhý den tam seděl zas a řezník ho zas nakrmil. Tak to šlo dál den po dni. Řezník se psem si na sebe brzy zvykli. Ale řezník přecejenom víc. Vlastně si ho zamiloval a den bez něj si nedokázal představit. Ať se vyspal do růžova nebo do šeda, stačila mu ranní chvilka s tím malým pejskem a celý den byl pro něj báječný. Jenže jedno ráno už tam pejsek neseděl, ani nikdy potom. Řezník pochopil, že jeho život už nebude tak skvělý, jako dřív.

Člověk, který není vtipný, je určen k odstřelu. Koupím si pistoli a zastřelím ho. Né, není to vražda. Je to jen dobrá služba lidstvu.

Charlie byl hlídací pes na statku. I když vlastně vůbec nehlídal. Byl hrozné dobračisko. Každého návštěvníka vždy uvítal radostným štěkotem, celého ho oblízal a chtěl si s ním hrát. Ať to byl poctivec nebo zloděj. Statkář na něj proto byl občas naštvaný. Jako tehdy, když mu někdo v noci ukradl řádně vykrmeného čuníka. To se statkář velmi rozčílil a sliboval, že Charlieho zabije. Ale nakonec ho ani neseřezal. Měl Charlieho rád. A tak dál Charlie každého radostně vítal, každého olizoval, s každým si chtěl hrát. Až jednoho pošmourného rána pošel…

Lovec zacílil na svou kořist. Byl jí dravý pták. Lovec nevnímal jeho krásný vzhled, jeho elegantní let, jeho majestátnost. Myslel jen na to, jak se bude vyjímat mezi ostatními trofejemi. Dravec se ocitl v teleskopickém hledí lovcovi zbraně. Lovec zmáčkl spoušť. První se ozval výstřel. Pak se ozval bolestný křik střeleného ptáka, který se zařízl lovcovi do uší. Muž se otřásl. Pták se zřítil z modré oblohy dolů. Lovec k němu přišel. Z dravcovi hrudi vytékala proudem krev. Pokoušel se vzlétnout, ale nedostávalo se mu již sil. Muž pohlédl do jeho očí. Byl v nich smutek. Obrovský smutek. Lovec natáhl ruku k ptákovi. Pták se ohnal hlavou a klovl ho. Pak jeho hlava poklesla na zem, křídla se naposled zachvěla, jeho tělo sebou škublo a potom už se víc nepohnul. Lovec pohladil mrtvé tělo a rozplakal se…

Josef byl poslední z rodu strašidel na zámku Křídlí. Ale nějak se nepovedl. Zatímco z jeho otce, dědy i pradědy měli všichni hrozný strach, o něm vůbec nikdo nevěděl, že existuje. Ať se snažil, jak se snažil, ne a ne někoho vyděsit. Nikdy se nenaučil triky jeho strašidelného rodu: zjevovat se jako mrtvola, shazovat obrazy a brnění, výt v noci na chodbách, ani něco tak lehkého, jako sfoukávat svíčky. Prostě nebyl strašidlo. A tak se jen bezcílně toulal po zámku a trápil se a soužil. A jak se tak soužil, stával se menším a menším, až jednoho dne zmizel docela. A to byl konec jednoho strašidelného rodu…

Stál u silnice a stopoval. Nikdo mu ale nezastavil. Všichni kolem něj projížděli ve svých nových i starších autech takovou rychlostí, že si ho snad ani nemohli všimnout. Po nějaké době ho to přestalo bavit. Sedl si na patník, položil hlavu do dlaní a díval se na ty projíždějící auta. Rezignoval. Náhle se v dálce objevilo auto. Bylo úplně jiné než tamty. Jelo totiž pomalu. Zvednul se a sledoval ho, jak se k němu blíží. Auto se k němu přišinulo a zastavilo. Byla to stará, vlastně už hodně stará felicie startující ještě na kliku. Její dveře se otevřely. Za volantem seděl děda s dlouhým bílým vousem a usmíval se. „Tak co mladíku, nechcete někam vzít?“ Přikývl. Batoh hodil dozadu a pak se uvelebil na sedadle spolujezdce. Auto párkrát zakašlalo a pak se pomalu rozjelo. Stopař začal povídat o tom, jak je to dneska strašný, kam jede a kde byl. Pak se rozpovídal i děda, kde všude byl, co dělal a jaký potkal lidi. Auto se pomalu šinulo krajinou a oba říkali, jak je krásná. A když pak děda zastavil, byl už stopař v absolutní pohodě. Vystoupil, vzal si svůj batoh a rozloučil se s dědou. Pak se usadil na patníku a sledoval, jak se auto pomalu vzdaluje. Když najednou zmizelo. Jednu chvíli tam bylo a pak nebylo. Stopař si protřel oči, jestli ho nešálí zrak. Nešálil. Pak se rozhlédl po okolí. Byl na tom samém místě, co ráno, než ho vzal ten děda…