Rubrika: Povídky

Monstrum

Mám rád tu knihu. Hluboká poklona, Mary W. Shelley.

***

Byl ošklivý, byl zrůdný. Stvořen z ničeho chtěl někam patřit. Toužil po přátelství, ale dočkal se jen ran, zloby a odporu. Toužil po lásce, místo toho se naučil jen nenávidět. Chtěl milovat, místo toho byl donucen zabít. Jeho život byl zničen hned při jeho stvoření. Sám pak zničil život svého stvořitele. Jejich duše byly spojeny, jejich osud byl zemřít v samotě. Jemu říkali ďábel, doktor Frankenstein si hrál na Boha. On byl monstrum od svého zrodu, doktor se jím stal sám. Oba ale byli jen ubohé bytosti, které chtěli ovládnout život…

Facebooktwittermail

Ranní blues

Bylo k ránu a v baru už nikdo nebyl. Všechno bylo zahaleno šedým oparem cigaretového kouře. Na podiu seděl u klavíru muž a hrál, dnes večer už potolikáté, staré oposlouchané blues. U baru seděl poslední host, před sebou nedopitou sklenici whisky, a jen tupě zíral do prázdna. Mladík za barem utíral sklenice a neustále zíval. Do baru náhle vstoupila žena. Pomalu přišla k barpultu, usedla a zapálila si cigaretu. Host se po ní ohlédl, chvíli na ni zíral, pak vypil svou sklenici, hodil na pult dvacetidolarovku a odešel. Žena svůdně požádala o pití. Barman, aniž by přestal čistit sklenice, jí řekl, že za chvíli zavře a už nenalejvá. Žena uhasila cigaretu o pult, nazvala barmana hlupákem a uraženě odešla. Barman přestal čistit sklenice, podíval se za ní a zakroutil hlavou. Pak vzal klíče a šel zamknout bar. Když se vrátil, nalil si sklenku skotský, usedl k jednomu ze stolů a zaposlouchal se do tónů klavíru…

Facebooktwittermail

Kometa

Viděl jsem kometu, jak letí noční oblohou. Byla krásná. Velká, jasná koule s dlouhými stříbrnými vlasy. Bylo hned jasné, proč jí lidé říkávali vlasatice. Zamával jsem jí. Zazdálo se mi, že i ona na mne mává svými zářícími vlasy. Přemýšlel jsem, jak tenhle okamžik zachytit. Muzikant by složil píseň, malíř by ji namaloval, básník by napsal báseň a spisovatel povídku. Ale já? A tak jsem si, než zmizela za obzorem, tento krásný výjev vtiskl do paměti mezi ty nejkrásnější vzpomínky, co mám…Facebooktwittermail

Osamělý vítr

Ten vítr tenkrát přilétl z dalekého severu. Už ho nebavilo vát po nekonečně dlouhých pustých sněžných pláních. Narazil na jedno staré měso a tak vlétl do jeho ulic. Jaké však bylo jeho překvapení, když ulice byly zcela liduprázdné. Nikde nebylo ani živáčka. Nejdříve mu to ani nevadilo. Vždyť všude byla spousta zábavy. Proháněl se ulicemi, mlátil okenicemi, honil před sebou potrhané stránky starých novin, hvízdal v komínech, prostě se bavil. Ale nic netrvá věčně. A tak ho to všechno jednou začalo nudit. Rozhodl se opustit tohle město a letět pryč. Letěl proto ulicí, kterou do města přilétl, zase ven. Letěl dlouho, ale její konec nepřicházel. A když přišel, byla tam jen křižovatka. Vydal se proto jednou z ulic, ale po chvíli narazil na další křižovatku. Letěl dál, jenže pokaždé přilétl k další křižovatce. Jakoby z tohohle města nebyla cesta ven. Vylétl nad střechy domů a rozhlédl se. Ale všude, kam dohlédl, byly jen prázdné ulice a domy a domy a domy…

Facebooktwittermail

Byl jednou jeden pán

Byl jednou jeden pán. Byl už v důchodu. Bydlel v jednom malém bytě o jednom pokoji, jedné kuchyni, jedné koupelně a jednom WC. Nosil stále černý oblek, černý klobouk, černé boty. Ten pán byl naprosto vážný. Nikdy se ničemu nesmál, nikdy se ani nerozčiloval. Žil naprosto jednotvárně. Ráno posnídal jeden rohlík s máslem, který zapil šálkem bílé kávy. Po snídani šel ven. V trafice si koupil noviny, v parku si sedl na lavičku a tam strávil celé dopoledne. V poledne si zašel do blízké restaurace na oběd. Obvykle si dal vepřové se zelím a čtyřmi houskovými knedlíky. To zapil jednou dvanáctistupňovou plzní. Poté šel na drobný nákup. Z nákupu se odebral domů. Doma si pustil rádio, sedl si k oknu a sledoval dění na ulici. Pravidelně v sedm hodin večeřel. Po večeři si sedl do svého houpacího křesla, zapálil si fajfku, vzal si knihu a četl si tak dlohou, dokud se mu nechtělo spát. Takhle to dělal každý den.

Pak ale přišlo ono dopoldne, které vše změnilo. Seděl jako obvykle v parku na lavičce a četl si noviny, když náhle zaslechl dětský pláč. Rozhlédl se. Kousek od něj seděl na zemi hošík, držel se za odřené koleno a plakal. Pán se zvedl a šel k chlapcovi. Z kapsy vyndal kapesník a ovázal mu krvácející koleno. „No, a je to. A nebul. Vždyt už jseš velkej chlap, ty nebulej,“ řekl chlapcovi a usmál se na něj. Chlapec se na pána podíval a přestal plakat. „No vidíš. Usměj se trošku.“ Chlapec si protřel rukávem oči, hlasitě popotáhnul a pomalu se začal usmívat. „Tak, to je ono. A teď utíkej za maminkou, ať nemá starost.“ Chlapec se zvedl a utíkal pryč. Pán se za ním díval a usmíval se. Pak si uvědomil, že už se nesmál tak dlouho. Už zapomněl, jak příjemný pocit to je, smát se. Uvědomil si, že vlastně dlouho nedělal spoustu věcí. Potom si všiml, že chlapec tam nechal ležet míč. Zvedl ho a nadhodil si ho. Rozesmál se. Pak se rozešel a přitom si házel míčem. Při té chůzi se náhle stával průhledným, začal mizet, až zmizel úplně. Nad parkem se ještě chvíli nesl jeho smích jako upomínka toho, že tu byl jednou jeden pán…Facebooktwittermail

O smutné pohádce

No, když se tak zamyslím, už je to sakra nějaký pátek, co mi z pod pera vypadnul poslední z drobných příběhů. Už mě to i docela mrzelo, že mi to nejde. Ale nakonec, drobná inspirace a je tu. Snad to nebude jen ta jedna vlaštovka, co jaro nedělá…

***

Kdesi kdysi v jednom království stál zámek. U zámku věž, ve věži pokoj a v pokoji princezna. Žila tam už dlouho, zavřená a osamělá. Společnost jí dělal jen starý černý havran, který toho však příliš nenamluvil. Vlastně nenamluvil vůbec nic, protože celý den prospal a noc taky. Princezna jen smutně seděla u okna a hleděla do dáli. Čekání, až jednou přijede vysněný zachránce, bylo nekonečné. A nemusel to být ani princ, stačil by i obyčejný veselý mládenec ze zapadlé vesničky. Jenže se neobjevoval ani princ, ani mládenec. Čas letěl a princezna už jen těžko věřila tomu, že se jednou na její tváři zase objeví úsměv. Tu a tam vzala do ruky svou loutnu, ale písně, které na ni hrála, byly jen plné slz a smutku. Jednoho večera se nečekaně starý havran probudil. Princezna zrovna hrála jednu ze svých neveselých písní. Havran poslouchal. A když dohrála, načechral si peří a povídá: „Poněkud smutná pohádka, ve které jsem se to ocitnul. Pohádky by ale přeci měly končit vesele. Aspoň všechny, ve kterých jsem dosud byl, tak skončily. Budu se do toho muset vložit.“ A jen to dořekl, vyletěl z okna a zamířil si to do světa. A letěl a letěl, až princezně zmizel z očí. A jak to bylo dál? No jak řekl starý havran, pohádky přece mají končit vesele. A starý havran, ten má vždycky pravdu…Facebooktwittermail

Jaro

Dívka vstala, otevřela okno a s úsměvem přivítala krásný slunečný jarní den. Pak si oblékla lehké šaty a šla se podívat do vesnice, jak se proměnila, když přišlo jaro.

A vskutku. Vesnice byla úplně jiná, než před pár dny. Všechny keře i stromy rozkvetly, všechno vonělo. Lidé seděli na lavicích před svými domy a kochali se krásným dnem, krmili zvířata, poklízeli dvorky. Jen těžko by se našel někdo, kdo by seděl doma, když je jaro.

Na dvorcích i po návsi pobíhala čerstvě narozená kuřata, kachňata, housata. I kočka vyvedla poprvé ven své malé, aby se podívaly, jak vypadá jaro.

Dívka prošla vesnicí, šla po cestě mezi poli, až došla k louce. Zastavila se a rozhlížela se po tom kousku země posetém květinami. Rozběhla se vstříc té kráse. Uprostřed se zastavila a lehla si do trávy. Ležela na zádech, divala se na modrou oblohu, nasávala vůni kvetoucí louky a nechávala se příjemně šimrat travou. Byla ráda, že je jaro.

Odkudsi se na kraji louky vynořil mladík. Přišel k dívce a sednul si vedle ní. Dívali se na sebe a usmívali se. Pak se nad ní naklonil a políbil ji. Jó, je jaro…Facebooktwittermail

Zloděj

Bohatý podnikatel zaparkoval své porsche na parkoviště před hotelem. Opodál stojící zloděj se na sporťák zálibně podíval. Vždy bylo jeho snem ukrást nějaké superauto. Zatím kradl jen obyčejné šunky bez pořádného zajištění. Moderní poplašná zařízení pro něj byla nedosažitelná první liga. Kolikrát už se do ní zkoušel dostat. Otevřít zámek, to pro něj nikdy nebyl problém. Ale překonat alarm? To neuměl. Přišel k porscheti a nahlédl dovnitř. Alarm byl vypnutý. Myslel, že se zlábzní radostí. Věděl, že takové auto jen těžko prodá. Ale jeho srdce řidiče zatoužilo se alespoň projet. V rychlosti otevřel dveře, nasedl, nastartoval a odjel z parkoviště. Městem projel pomalu, ale za městem… Sešlápl plynový pedál, ručička tachometru prudce vylétla do vysokých čísel a auto se rozjelo tak rychle, až se nestačil divit. Auto jakoby letělo nad silnicí, předjížděl jeden vůz za druhým, krajina okolo něj byla jedna velká šmouha. Tohle pro něj byla životní jízda. Až do okamžiku, než přišla ta ostrá pravá a on vylétl ze silnice a narazil do osaměle stojícího staletého dubu…Facebooktwittermail

Řezníkův pes

Před řeznictvím sedával pejsek. Objevil se tam jednou ráno. Sednul si a koukal do výlohy na všechny ty salámy, párky, kýty, šunky, buřty a klobásy. Když přišel řezník otevřít a uviděl ho tam tak smutně sedět, přinesl mu zevnitř pár odřezků. Pejsek se na ně hladově vrhnul. Když je sežral, přiběhl k řezníkovi a nechal se od něj pohladit. Pak štěknul a utekl pryč. Druhý den tam seděl zas a řezník ho zas nakrmil. Tak to šlo dál den po dni. Řezník se psem si na sebe brzy zvykli. Ale řezník přecejenom víc. Vlastně si ho zamiloval a den bez něj si nedokázal představit. Ať se vyspal do růžova nebo do šeda, stačila mu ranní chvilka s tím malým pejskem a celý den byl pro něj báječný. Jenže jedno ráno už tam pejsek neseděl, ani nikdy potom. Řezník pochopil, že jeho život už nebude tak skvělý, jako dřív.Facebooktwittermail

Charlie

Charlie byl hlídací pes na statku. I když vlastně vůbec nehlídal. Byl hrozné dobračisko. Každého návštěvníka vždy uvítal radostným štěkotem, celého ho oblízal a chtěl si s ním hrát. Ať to byl poctivec nebo zloděj. Statkář na něj proto byl občas naštvaný. Jako tehdy, když mu někdo v noci ukradl řádně vykrmeného čuníka. To se statkář velmi rozčílil a sliboval, že Charlieho zabije. Ale nakonec ho ani neseřezal. Měl Charlieho rád. A tak dál Charlie každého radostně vítal, každého olizoval, s každým si chtěl hrát. Až jednoho pošmourného rána pošel…Facebooktwittermail

Povídky

Vítejte v povídkové sekci. Co bych vám tak o mém povídkovém psaní napsal? Snad jen pár krátkých slov 😀 Svou první povídku jsem napsal snad někdy ve druhé či třetí třídě. A nebo později? Kdo ví. Vím jen jedno určitě, již tehdy jsem propagoval, že chci býti spisovatelem. Poněkud jsem si tím naběhl, neboť hyperaktivní učitelka ve třetí třídě, co měla už strašit v důchodu, ale přesto se ještě na čas vrátila do školství, se toho chytla a když přišla s tvorbou třídního časopisu, měl jsem být hlavní tvůrčí oporou. Dopadlo to tak, jak asi tušíte. Opora se zlomila a nedodala vůbec nic. Heh.

Ale abych se vrátil k té první povídce. Dodnes ji mám v paměti. Povídka o cestování časem do doby dinosaurů. Nehorázná kravina z dětského pera, ale byla má první a dodnes ji mám rád. Leží mi v mém archivním kufříčku, jako památka na mé počátky. Třeba vám ji sem dám jednou ke čtení. Ještě si to promyslím. A co bylo dál? Dál během mé základní školní docházky vzniklo pár (slovy dvě, jestli si správně pamatuju) dalších povídek, které se ale bohužel nedochovaly. A nebo že by bohudík? Spíš bohužel. Aspoň si pamatuju, o čem byly, ale rozebírat to tu nebudu, promiňte.

A pak už to postupovalo dál a dál, během následujících roků střední školy, dospívání, i téměř dospění (na to čekám dodnes), několikráte se má tužka dotkla papíru a vzniklo několik málo desítek (že by zase dvě? zkuste si to spočítat 😉 ) krátkých povídek. Dlouhých moc ne, nikdy jsem nebyl extra grafoman. A ty si tu teď můžete přečíst.

A co dodat závěrem? „Chtěl bych být spisovatelem.“ Tohle jsem pronesl jako prcek. „Každý, kdo píše, je spisovatel.“ Tohle jsem pronesl o mnoho let později při jedné debatě o literární tvorbě. Jsem spisovatel? Nevím. Asi ne, protože píšu vlastně dost sporadicky na to, abych mohl říct, že píšu. Za těch pár let, jsem se i zúčastnil nějaké té literární soutěže. Výsledek? Literární Varnsdorf jednou čestné uznání a jednou druhé místo. Nepište do šuplíku Mladé fronty dnes první místo v jednom z několika kol. Tři otištěné povídky. Z mnoha. Jsem spisovatel? A záleží na tom?

Jestli se někomu budou některé z mých povídek líbit, tak budu jen rád a to je samozřejmě to největší ocenění pro každého autora. A nemusíte se bát vaše pocity z povídek napsat do komentářů. Tak příjemné počtení.Facebooktwittermail

Drobné příběhy – čerstvě zaschlé

Ty nepočítám mezi plné povídky, jsou to jen kraťounké storky zvící někdy dvou tří vět, někdy dvou tří odstavců, někdy i o malinko delší. Vždy jen krátké naťuknutí myšlenky nebo snaha o zachycení momentálního pocitu. A o ty v nich jde hlavně, nikoliv o příběh. Často tam ani žádný není. A kde je, je povětšinou podřízen atmosféře nebo pointě. Zkrátka jsou to jen „Drobné příběhy“ pro krátké počtení a jdem zase dál.

Tato část Drobných příběhů je věnována těm příběhům, které vznikly až po spuštění webu.Facebooktwittermail