Zdeněk Hulbach

Dívka vstala, otevřela okno a s úsměvem přivítala krásný slunečný jarní den. Pak si oblékla lehké šaty a šla se podívat do vesnice, jak se proměnila, když přišlo jaro.

A vskutku. Vesnice byla úplně jiná, než před pár dny. Všechny keře i stromy rozkvetly, všechno vonělo. Lidé seděli na lavicích před svými domy a kochali se krásným dnem, krmili zvířata, poklízeli dvorky. Jen těžko by se našel někdo, kdo by seděl doma, když je jaro.

Na dvorcích i po návsi pobíhala čerstvě narozená kuřata, kachňata, housata. I kočka vyvedla poprvé ven své malé, aby se podívaly, jak vypadá jaro.

Dívka prošla vesnicí, šla po cestě mezi poli, až došla k louce. Zastavila se a rozhlížela se po tom kousku země posetém květinami. Rozběhla se vstříc té kráse. Uprostřed se zastavila a lehla si do trávy. Ležela na zádech, divala se na modrou oblohu, nasávala vůni kvetoucí louky a nechávala se příjemně šimrat travou. Byla ráda, že je jaro.

Odkudsi se na kraji louky vynořil mladík. Přišel k dívce a sednul si vedle ní. Dívali se na sebe a usmívali se. Pak se nad ní naklonil a políbil ji. Jó, je jaro…

Bylo to velmi staré město, s mnoha starými domy postavenými v mnoha různých stavebních stylech. Každý den mířilo do města množství turistů dychtivých podívat se na ty krásné památky. Až do onoho osudného dne, kdy po ničivém náletu nezůstal ve městě kámen na kameni…

Bohatý podnikatel zaparkoval své porsche na parkoviště před hotelem. Opodál stojící zloděj se na sporťák zálibně podíval. Vždy bylo jeho snem ukrást nějaké superauto. Zatím kradl jen obyčejné šunky bez pořádného zajištění. Moderní poplašná zařízení pro něj byla nedosažitelná první liga. Kolikrát už se do ní zkoušel dostat. Otevřít zámek, to pro něj nikdy nebyl problém. Ale překonat alarm? To neuměl. Přišel k porscheti a nahlédl dovnitř. Alarm byl vypnutý. Myslel, že se zlábzní radostí. Věděl, že takové auto jen těžko prodá. Ale jeho srdce řidiče zatoužilo se alespoň projet. V rychlosti otevřel dveře, nasedl, nastartoval a odjel z parkoviště. Městem projel pomalu, ale za městem… Sešlápl plynový pedál, ručička tachometru prudce vylétla do vysokých čísel a auto se rozjelo tak rychle, až se nestačil divit. Auto jakoby letělo nad silnicí, předjížděl jeden vůz za druhým, krajina okolo něj byla jedna velká šmouha. Tohle pro něj byla životní jízda. Až do okamžiku, než přišla ta ostrá pravá a on vylétl ze silnice a narazil do osaměle stojícího staletého dubu…

Před řeznictvím sedával pejsek. Objevil se tam jednou ráno. Sednul si a koukal do výlohy na všechny ty salámy, párky, kýty, šunky, buřty a klobásy. Když přišel řezník otevřít a uviděl ho tam tak smutně sedět, přinesl mu zevnitř pár odřezků. Pejsek se na ně hladově vrhnul. Když je sežral, přiběhl k řezníkovi a nechal se od něj pohladit. Pak štěknul a utekl pryč. Druhý den tam seděl zas a řezník ho zas nakrmil. Tak to šlo dál den po dni. Řezník se psem si na sebe brzy zvykli. Ale řezník přecejenom víc. Vlastně si ho zamiloval a den bez něj si nedokázal představit. Ať se vyspal do růžova nebo do šeda, stačila mu ranní chvilka s tím malým pejskem a celý den byl pro něj báječný. Jenže jedno ráno už tam pejsek neseděl, ani nikdy potom. Řezník pochopil, že jeho život už nebude tak skvělý, jako dřív.

Člověk, který není vtipný, je určen k odstřelu. Koupím si pistoli a zastřelím ho. Né, není to vražda. Je to jen dobrá služba lidstvu.

Charlie byl hlídací pes na statku. I když vlastně vůbec nehlídal. Byl hrozné dobračisko. Každého návštěvníka vždy uvítal radostným štěkotem, celého ho oblízal a chtěl si s ním hrát. Ať to byl poctivec nebo zloděj. Statkář na něj proto byl občas naštvaný. Jako tehdy, když mu někdo v noci ukradl řádně vykrmeného čuníka. To se statkář velmi rozčílil a sliboval, že Charlieho zabije. Ale nakonec ho ani neseřezal. Měl Charlieho rád. A tak dál Charlie každého radostně vítal, každého olizoval, s každým si chtěl hrát. Až jednoho pošmourného rána pošel…