Rubrika: Povídky

Dveře se s rachotem zabouchly. A je to. Jsem v pasti. Má mě tam, kde chtěl. Přede mnou je dlouhá černá chodba a já vím, že pro mě nemá konec. Cítím, jak okolo mne neslyšně krouží. Je tichý. Tišší než ticho. A až zaútočí, já o tom nebudu ani vědět. Tak dlouho po něm jdu a když ho konečně vypátrám, dostaně on mě. Do háje… „Nemá cenu to protahovat. Slyšíš? Kde jseš? Tak pojď! Teď!!!“

Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Ten první, nejstarší, byl hloupej. Ten druhej, prostřední, ten byl ještě hloupější. A ten třetí, nejmladší, ten byl ze všech nejhloupější. A když to král viděl a pochopil, že jeho království nečeká žádná zářná budoucnost, šel se raději zastřelit. Jeho tři synové, při své hlouposti, prodali celé zděděné království jednomu vychytralému šejdíři za pár zlaťáků. Ty utratili velmi snadno a skončili jako bezdomovci. A to je konec pohádky… Co říkáte? Že každá správná pohádka má končit šťastně? Tak dobře. Naši tři bezdomovci si našli jeden bohatě zásobenej kontejner a žili u něj šťasntě až do smrti. A zazvonil zvonec a šlus…

Někde tam venku je. Někde mezi těma lidma. Skrývá se tam a číhá. Strach. Čeká na mě, až vyjdu ven, až vykročím do davu. Čeká, aby se do mě zakousl, aby do mě zaryl své drápy a začal mě rvát na cáry. Ale to se mu nepodaří. Já zůstanu tady vevnitř v bezpečí. Nade mnou nikdy nevyhraje!

Byl jednou jeden. Ten jeden šel. Šel rovně. Když narazil na odbočku, nechal ji být. Šel rovně. Bylo mu vedro. Ale přesto šel. Šel rovně. Až najednou už rovně jít nemohl. V cestě mu stál dům. Hospoda. Ale on šel pořád rovně. Dveřmi. Ke stolu. K… Kašlete na vedro. Běžte rovně. Běžte se napít. Žízeň je prevít…

Slunce vysvitlo a ozářilo jeho tvář. Zavřel oči a nechal si jeho horké paprsky vpalovat do kůže. Po dlouhých letech života ve studené kobce a noční tmě se zase jednou cítil jako člověk. A vůbec mu nevadilo, že tím příchází o svou nesmrtelnost i život. Již nikdy nechtěl sát krev a toužil po klidu. Konečně ho dosáhl. Let’s the sunhine in and unfetter vampires…

To tehdy šel jeden. Šel přírodou a přitom se díval kolem sebe. Na zelené stromy, na zvířata i na modrou oblohu nad sebou. Pak potkal druhýho. Slovo dalo slovo a dál šli dva. Šli přírodou, povídali si a přitom se dívali kolem sebe. Na zelené stromy, na zvířata i na modrou oblohu nad sebou. Pak potkali třetího. Slovo dalo slovo a dál šli tři. Šli přírodou, povídali si a přitom se dívali kolem sebe. Na zelené stromy, na zvířata i na modrou oblohu nad sebou. Pak potkali čtvrtýho. Čtvrtý se na ně zvědavě podíval a zeptal se, kam jdou. „No, kam?“ podívali se na sebe ti tři. Pak s úsměvem pokrčili rameny a ten jeden povídá: „Jen tak.“ „Jen tak?“ zamyslel se ten čtvrtej. Pak se usmál. „Tak to jdu s vámi.“ A dál šli čtyři… A proč vám to všechno vůbec píšu? To já jen tak…

Byl jeden míč pumlíč. Byl to míč druhu nafukovacích, poddruhu plážových pinkacích. Byl velký asi půl metru a byl potisklý spoustou roztomilých obrázků. Prostě krásný míč pumlíč. A on si toho byl dobře vědom a tak si vypěstoval jednu špatnou vlastnost. Strašně rád se vytahoval a nafukoval. A uznejte sami, příliš se nafukovat, to pro nafukovací mč není dobrá vlastnost, protože… Ale to bych předbíhal. Jednoho dne byl se svými dětmi na pláži a hrál si s nimi. Jedna okolo procházející paní se na ně koukala a poté řekla: „Vy máte ale krásný míč.“ A když to míč pumlíč slyšel, hned se začal nafukovat. A poněkud to přepískl, protože se nafukoval a nafukoval, až praskl. Měl v sobě díru tak velikou, že se děti rozhodly vyhodit ho a koupit si nový. Míč pumlíč skončil v koši. Ale nebuďte z toho smutní. Ono mu to totiž vůbec nevadilo. Zjistil, že i když je prasklý, je v celém koši nejkrásnější. A tak se znovu začal nafukovat…

Byla jednou jedna děvčica. Maruška se, tuším, jmenovala. A nebo Ivanka? Už nevím. Ale na tom zas tolik nezáleží. Prostě ta Maruška, nebo Ivanka, měla zlou nevlastní sestru a ještě zlejší macechu. Vymejšlely si pro ní všechny možné i nemožné úkoly, jen aby je nemohla splnit a ony ji mohly krutě ztrestat. Ale stále jim to bylo málo. Jednoho dne se rozhodly, že se jí nadobro zbaví. A tak nebohou Marušku, nebo Ivanku, poslaly do lesa na jahody. Bez nich se prý nemá vracet. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže zrovna byl leden. A to dá rozum, že místo jahod mohla přinést akorát velké prd. Maruška, nebo Ivanka, bloudila po lese, v závějích, v mrazu, klepala kosu a sprostě nadávala. A pak zahlédla mezi stromy oheň. Přišla k němu a okolo něj spatřila sedět dvanáct vousatých mužů. Zaradovala se. „Nejste vy náhodou dvanáct měsíčků?“ zeptala se jich. Všech dvanáct mužů ji zpražilo pohledem a jeden jí drsně řekl: „Si blbá, či co? Jakejch dvanáct měsíčků? Dvanáct bezdomovců, ty huso!“ Maruška, nebo Ivanka, chvíli stála jak tumpachová. Pak se zhroutila do sněhu a dala se do hysterického nářku. Při tom vykřikovala zoufalé věty o tom, že je ztracená, jahody žádné nenajde, macecha se sestrou ji nepustí domu a ona chcípne mrazem někde v lese. Když to bezdomovci viděli a slyšeli, Marušky, nebo Ivanky, se jim zželelo a vzali ji mezi sebe. Od té doby už v lese nežilo bezdomovců dvanáct, ale třináct. A měsíčci? Vy snad ještě věříte na pohádky?

Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka. Topič pořádně přikládá pod kotlem a tak si to mašinka opravdu sviští. Před tunelem si zahouká, před přejezdem taky a na nádraží nezastavuje. Jenže z krajiny, kterou projíždí, vidí jen velkou šmouhu. A tak si říká: „Já furt někam uháním, ale ze světa nemám nic.“ A tak se rozhodla. Postavila si hlavu a zastavila. Marně se topič se strojvůdcem snaží. Mašinka se už rozjet nehodlá. Stojí na kolejích, rozhlíží se a říká si: „Tady je ale krásně…“

Ztratila se Bukovka. Ještě včera tam byla a dnes už tam po ní zbyla jen obrovská díra. První se na místo sjeli zástupci tisku, rádií a nespočetně televizních štábů. Po nich dorazilo obrovské množství vědeckých týmů nejen z Čech, ale i z Ameriky, Francie, Německa, Anglie, Japonska, Ruska i Číny. A spolu s nimi se vyrojli i ufologové, Dänikenovci, křesťané, satanisti, muslimové, jehovisti, sektáři i uctívači Aštara Šerana. A každý z těch mnoha a mnoha lidí přišel se svou zaručeně správnou teorií o tom, co se stalo. Ale všichni jsou vedle, jak ta jedle. Pravdu znám jenom já. Že Bukovka zmizela, jsem si vymyslel. Ona tam pořád je. Ale jim to neříkejte. Oni na to totiž ještě nepřišli…

Vyrostla v lese jedlička, tam mezi modříny. Ale byla to smutná jedlička. Protože byla sama. Široko daleko žádná jiná už nebyla. Jen samé modříny. A ty byly strašně mlčenlivé. Nebavily se skoro ani mezi sebou, natož s jedličkou. A navrch na podzim opadaly a spaly až do jara. Jedlička se tím nejdřív strašně trápila. Ale postupem času si zvykla. A když za pár let vyrostla tak, že byla vyšší, než modříny, vše se pro ni v dobré obrátilo. Přilétávali k ní ptáci, kteří ji rozveselovali, vítr jí neustále vyprávěl, co kde viděl, a dokonce ji často navštěvovala i rozverná veverka, která skotačila v jejích větvích. Jedlička se konečně cítila šťastná. Ale to štěstí netrvalo dloho. Jednoho dne přišel člověk – dřevorubec a pravil: „Hele, jedle. Ty sem ale nepatříš.“ Nastartoval pilu a pustil se do díla. Ptáci poplašeně uletěli, veverka pelášila pryč, seč mohla, jen vítr vanul okolo a bezmocně se díval na nebohou jedli, jak se pomalu kácí k zemi…

Ukradli mi jezdce. Stačila chvilka nepozornosti a byl pryč. Možná to bude znít banálně a hloupě, jenže pro mě byl nesmírně důležitý. Všechno jsem měl připravené tak, abych dal druhým tahem mat. A to právě tím jezdcem. A teď je ta šance pryč. Nejdříve jsem podezříval soupeře. Ale ten ho určitě nevzal, neboť jsem hrál sám se sebou. Musel to být někdo cizí. Ale kdo, když i doma jsem sám? Zbývala už jen jediná možnost. Že spadl na zem. Ale ani na zemi nebyl. A tak jsem se jal systematicky prohledávat celý byt. Začal jsem v pracovně, pak jsem postupoval dál místnost po místnosti. Ale i když jsem převrátil celý byt naruby, tak jsem ho nenašel. Byl pryč. Zmizel pomocí nějaké tajemné, záhadné síly. Síly, která si nepřála, abych tuhle partii dohrál. Ale na mě si nepřijde. Však já přijdu na způsob, jak dát mat i bez toho ukradeného jezdce…

Jeli jsme autem po opuštěné silnici někde mezi poli. Najednou kamarád šlápl na brzdu. Podíval jsem se na něj, co dělá. Pokývl hlavou před auto a jen suše prohlásil: „Pes.“ A opravdu. Vprostřed silnice seděl pes, měl vyplazený jazyk a díval se na nás. Řekl jsem kamarádovi, ať na něj zatroubí. „Né, počkej,“ odpověděl mi. A tak jsme tam seděli v autě, dívali se na psa, pes na nás a nikdo nevěděl, co bude. Seděli jsme pět minut, deset, dvacet, půl hodiny. Pomalu jsem začínal usínat. Pak se najednou pes zvedl a pomalým povzneseným krokem odešel ze silnice. Tam se zastavil, posadil a zase se na nás díval. Kamarád zakroutil hlavou a rozesmál se. „Sakra, to je ale blbej pes,“ konstatoval s úsměvem. Potom nastartoval auto, šlápl na plyn a pokračovali jsme v cestě.