Zdeněk Hulbach

Lovec zacílil na svou kořist. Byl jí dravý pták. Lovec nevnímal jeho krásný vzhled, jeho elegantní let, jeho majestátnost. Myslel jen na to, jak se bude vyjímat mezi ostatními trofejemi. Dravec se ocitl v teleskopickém hledí lovcovi zbraně. Lovec zmáčkl spoušť. První se ozval výstřel. Pak se ozval bolestný křik střeleného ptáka, který se zařízl lovcovi do uší. Muž se otřásl. Pták se zřítil z modré oblohy dolů. Lovec k němu přišel. Z dravcovi hrudi vytékala proudem krev. Pokoušel se vzlétnout, ale nedostávalo se mu již sil. Muž pohlédl do jeho očí. Byl v nich smutek. Obrovský smutek. Lovec natáhl ruku k ptákovi. Pták se ohnal hlavou a klovl ho. Pak jeho hlava poklesla na zem, křídla se naposled zachvěla, jeho tělo sebou škublo a potom už se víc nepohnul. Lovec pohladil mrtvé tělo a rozplakal se…

Josef byl poslední z rodu strašidel na zámku Křídlí. Ale nějak se nepovedl. Zatímco z jeho otce, dědy i pradědy měli všichni hrozný strach, o něm vůbec nikdo nevěděl, že existuje. Ať se snažil, jak se snažil, ne a ne někoho vyděsit. Nikdy se nenaučil triky jeho strašidelného rodu: zjevovat se jako mrtvola, shazovat obrazy a brnění, výt v noci na chodbách, ani něco tak lehkého, jako sfoukávat svíčky. Prostě nebyl strašidlo. A tak se jen bezcílně toulal po zámku a trápil se a soužil. A jak se tak soužil, stával se menším a menším, až jednoho dne zmizel docela. A to byl konec jednoho strašidelného rodu…

Stál u silnice a stopoval. Nikdo mu ale nezastavil. Všichni kolem něj projížděli ve svých nových i starších autech takovou rychlostí, že si ho snad ani nemohli všimnout. Po nějaké době ho to přestalo bavit. Sedl si na patník, položil hlavu do dlaní a díval se na ty projíždějící auta. Rezignoval. Náhle se v dálce objevilo auto. Bylo úplně jiné než tamty. Jelo totiž pomalu. Zvednul se a sledoval ho, jak se k němu blíží. Auto se k němu přišinulo a zastavilo. Byla to stará, vlastně už hodně stará felicie startující ještě na kliku. Její dveře se otevřely. Za volantem seděl děda s dlouhým bílým vousem a usmíval se. „Tak co mladíku, nechcete někam vzít?“ Přikývl. Batoh hodil dozadu a pak se uvelebil na sedadle spolujezdce. Auto párkrát zakašlalo a pak se pomalu rozjelo. Stopař začal povídat o tom, jak je to dneska strašný, kam jede a kde byl. Pak se rozpovídal i děda, kde všude byl, co dělal a jaký potkal lidi. Auto se pomalu šinulo krajinou a oba říkali, jak je krásná. A když pak děda zastavil, byl už stopař v absolutní pohodě. Vystoupil, vzal si svůj batoh a rozloučil se s dědou. Pak se usadil na patníku a sledoval, jak se auto pomalu vzdaluje. Když najednou zmizelo. Jednu chvíli tam bylo a pak nebylo. Stopař si protřel oči, jestli ho nešálí zrak. Nešálil. Pak se rozhlédl po okolí. Byl na tom samém místě, co ráno, než ho vzal ten děda…

Už jste někdy potkali svého dvojníka? Jestli ano, tak určitě víte, jak hroznej je to zážitek. Tudle jsem toho svýho potkal. Pohyboval se jako já, choval se jako já, přemýšlel jako já, mluvil jako já. A já ho za to málem zabil. A pak mi to došlo. Potkal jsem sám sebe a zjistil, jakej jsem vlastně člověk…

Ta dívka byla opravdu kočka. On byl zkušenej a sbalil ji rychle. Prožil s ní úžasnou noc. Milovali se, sotva upadli do postele a skončili až ráno. Pro něj to byla ta nejlepší noc, jakou kdy prožil. Připadalo mu, že už se nemůže mít líp, byl na vrcholu štěstí, bylo mu skvěle. Ale ta holka byla ďábelská. Po posledním milování, s prvními paprsky slunce, mu zabodla nůž přímo do srdce. Potom ho políbila na rty, pohladila po překvapeném obličeji a odešla pryč…

Před hřbitovem stál duch. Byl to určitě duch, protože měl na sobě rubáš a byl celý bílý. Nic nedělal, jenom tam stál. Ale i to stačilo, aby lidi zděšeně utíkali. Až na jednoho. Ten šel k duchovi, chvíli si ho prohlížel a pak na něj vyštěkl: „Co tady strašíš, mrtvolo! Vždyť půlnoc je až za tři hodiny.“ Duch pohlédl na chodce, přikývl a rozplynul se. Chodec pohlédl na hřbitov, zakroutil hlavou a rozplynul se taky…

Seděl před nádražím a žebral. Na sobě měl starý roztrhaný hadry, boty se žralokem, klobouk naražený hluboko do čela. Seděl a žebral. Zády byl opřený o zeď, hlavu měl skloněnou, takže mu nebylo vidět do obličeje. Před sebou měl krabici od bot a v ní pár drobnejch. Opravdu jen pár. Dohromady to nemohlo být víc jak dvacet korun. To bylo proto, že jen seděl a žebral. Vlastně ani pořádně nežebral. Jenom seděl a ani se nehnul. Občas kolem něj někdo prošel a hodil mu do krabice nějakou tu minci. Ale on se nehýbal. Nepodíval se na dárce, nepoděkoval. Přišel jsem k němu a do krabice mu hodil dvě dvacky. Nehnul se. Náhle zafoukal vítr a sfouknul mu z hlavy klobouk. Uviděl jsem jeho starou vrásčitou špinavou tvář obrostlou šedivým vousem. Oči měl vytřeštěné a evidentně nedýchal. Zvedl jsem ze země klobouk a položil mu ho zpátky na hlavu. Pak jsem si vzal svých čtyřicet korun a šel pryč….

To dítě posednul ďábel. Nejdřív vypustilo akvárko a rybičky nechalo leknout. Pak zlomilo křečkovi vaz. Na to otrávilo psa jedem na krysy. Nakonec vyvraždilo celou svou rodinu. Nejprve bratra, potom mámu a tátu. Když ho pak ďábel opustil, sedlo si mezi mrtvá těla a rozplakalo se.

Ty nepočítám mezi plné povídky, jsou to jen kraťounké storky zvící někdy dvou tří vět, někdy dvou tří odstavců, někdy i o malinko delší. Vždy jen krátké naťuknutí myšlenky nebo snaha o zachycení momentálního pocitu. A o ty v nich jde hlavně, nikoliv o příběh. Často tam ani žádný není. A kde je, je povětšinou podřízen atmosféře nebo pointě. Zkrátka jsou to jen „Drobné příběhy“ pro krátké počtení a jdem zase dál.

Tato část Drobných příběhů je věnována těm příběhům, které vznikly před spuštěním webu.