Rubrika: Čerstvě zaschlé

Když jsem ráno vstal, tak venku padal sníh, já probudil se tam, kde chtěl jsem být, jen neměl jsem to, co chtěl jsem mít, a venku se stále snášel sníh. Když jsem ráno vstal, tak venku padal sníh, pod oknem ržál kůň, že mám ven za ním jít, že mám vzít meč a jít se…

Tyhle akrostichy vznikly jako příspěvek na výzvu redakce horrorového elektronického magazínu Howard, kde byly také zveřejněny v č. 9, které si můžete stáhnout na tomto odkazu.  Dumal jsem nad tím, kam to zařadit. Do ptákovin se mi nechtělo a vlastně pro tenhle druh věcí ani nemám kategorii. Takže do čerstvě zaschlých. A co je akrostich?…

Jsem měsíc a nocí se toulám, po nebi pluju odnikud nikam, dolů se koukám, je tam tma tmoucí, a já jsem lampou po nebi ploucí. A noční pasekou tančí si víla, před lidským zrakem se do lesa skryla, v nočních stínech cítí se volná, k malé šou pro les je snadno svolná. Po nebi kráčím,…

Uprostřed nočního lesa, kam jen měsíc vidí, slyšíš šeptaná slůvka, dvou zblázněných lidí. Vítr je nese lesem, listí rozechvívá, on ji hladí po tváři, ona se na něj dívá. V očích mají napsáno, že v tom lesním tichu, oba dva se chtějí dopustiti hříchu. Noční tma je skryje, když dotykem ji svádí, ráda se mu…

Narvu si šrouby do hlavy, třeba pak něco stane se. Třeba se pohnou útesy a já ztrátím své móresy. Snad házím slova do větru, snad mám jen úsměv zmatený. Je marné říkat si: mě to mrzí. Já místo smíchu rozdal slzy. Narvu si šrouby do hlavy, zbývá jen řádně utáhnout. Chtěl jsem dát přece něco…

Jen zavřít oči a na světle hvězd odletět tam, kde jsi ty. Jen na chvíli zastavit čas a vklouznout ti do dlaní. Jen na mžik státi se kapičkou vody a stéci ti po rukách. Jen na jednu noc státi se snem a vloupat se ti do spaní. Jen noc ví o milionech přání, co honí…

Chodí ulicí a neví kde je, už dávno zapomněl, už dávno zapomněl… Nad městem je tma a jen měsíc svítí, jediná lampa, jediné slunce nočních můr. Hledí pod nohy a pročítá v dlažebních kostkách vepsané příběhy dnů minulých. Někde tam se ztrácí pohled, dotek, úsměv a sen, někde tam se ztrácí touha, ztráta, bolest a…

Něco anglicky, kdyby sem třeba dorazil někdo z dálky a nebo někdo anglicky mluvící… 🙂 *** It’s a day to only be… …be out of the world!

Země se naklonila, aby lépe viděla na slunce. Lidé ten nečekaný pohyb neustáli a popadali na zem. Moře vystříklo svou vodu do vzduchu a ryby jen tupě vyvalily bulvy. Sněhové čepice na vrcholcích hor nevydržely a zhroutily se do údolí. Voda z moří spadla doprostřed pevnin. Všeobecný chaos vyvolal v lidech myšlenku na konec světa….

Zase nějakej objev z počítačové hlubiny… Trochu smutnější záležitost… *** Den se choulí a není kam se schoulit. Tma se kolem rozlévá a nikde žádná hvězda. Víčka očí padají a já pádám nocí. Jen klubíčko v koutě čekající na sen. Kdo pohladí spící tvář? 6. 10. 2009

Jen chvilkový nápad v pozdní noci… *** Zkoušet chytit vítr do rukou… Proklouzne a nemáš nic. Jen do dlaní si hledíš a říkáš: kruci, já bych chtěl víc! Zkoušet chytit vítr do rukou… Jen proletí a zmizí pryč. Pak stojíš a hledíš za ním. Jo, klidně si teď vzteky křič! Zkoušet chytit vítr do rukou……

Je noc, tma zase vše skryla. Na nebi měsíc klidně si září. Nahoru hledíš a vidíš mraky, co dělají vrásky měsíci v tváři. Díváš se na něj v pocitu divném, jak velké zrcadlo na nebi visí. Odráží v sobě jedinou chvíli, jejímuž kouzlu podlehls kdysi. Mraky se trhají a odkrývají propast, hlubokou  propast mezi nocí…

Jen takové psaní. Asi to není až tak povedené… Ale co… Stejně se nám to v hlavě všechno tak nějak divně mele… *** Nad zemí krouží bláznivý sen, do dáli odletěl dnešní den, do okna padá měsíční zář, na polštáři jedna ospalá tvář. Hledí ven na tmu a hlavou se honí, co bylo včera, na…

Jen tak trochu navazuju na pár slov z pokecu o zamrznutí webu a době ledové. Jen takové malé hraní se slovy a tématem. *** Pero obalené ledem marně krouží nad papírem a slova letící vzduchem proměnují se ve vločky sněhu. V závějích ztrácí se všechny tvé pocity a nepopsaný papír odletí spolu s poryvem severáku….

Na křídlech holubích letí sen, soumrak zakryl celý svět, zkoušíš chytit do rukou ten mámivý okřídlený květ. O hvězdu náhle se zarazí a k zemi prudce padá, napráhneš ruce kupředu a do nich se ti skládá. Držíš v dlaních to pápěří, když foukne vítr, tak odletí, a ráno, až přijde svítání, zůstanou tu jen prázdné…