Rubrika: Povídky

Před lety jsem byl na návštěvě u babičky, která bydlela v paneláku. (Ahoj babi, vzpomínám na tebe.) A jak jsme tam tak seděli, tak se ozval zvonek. A ejhle, oni to jehovisti. O těch ale tahle povídka není, proč by taky jo? Příběh je úplně o něčem jiném. Holt inspirace má někdy různé cesty…

Starou otřepanou frázičku jsem použil jako námět pro takovou pohodovou povídku o tom, s kým si můžete třeba někde na opuštěné louce nad vesnicí pokecat.

Věříte v magii? Ne? A jste si jistí, že opravdu mezi námi nejsou mágové?

Kdy jste naposledy někomu poslali pohled?

Tahle povídka je jedna z mála těch, které jsem vyslal do tvrdého světa literárních soutěží. A výsledek? Báječný. První místo v soutěži severočeské přílohy MF Dnes Nepište do šuplíku a vyšla tak v této příloze 17. 2. 2001. Pravda, bylo to jedno z několika kol (každý měsíc bylo nové), ale rozhodně to potěšilo. Jo a…

Onehdá jsem v televizi slyšel písničku, už nevím, kdo ji zpíval, která začínala slovy: „Můj osobní upír bydlí za řekou“, či tak nějak. Já jsem si z ní vzal pouze ty tři slovíčka na začátku a napsal povídku úplně o něčem jiném, než byla ta písnička. Ale to přece neva, ne?

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

A všechno má mít i svůj závěr. Tak proč ho nepojmout literárně?

Takový menší ucelený soubor povídek, které jsou vesměs psané v první osobě a zachycují krátké příběhy, které někdy rozesmějí, někdy přivodí lehkou melancholii, někdy je v nich ukrytý kousek pohody. Co na vás z nich dýchne, to uvidíte sami po přečtení. Tento soubor vlastně ani není nijak uzavřen, vznikne-li nějaká povídka, u níž budu mít…