Autor: Zdenek

V hlavě se mi to jen tak líně mele. Myšlenky se pomalu míhají tam a sem. Občas se zastaví, jedna s druhou, na kus řeči. Sdělují si svá moudra. Pak se míhají dál a ztrácejí se někde v zapadlých koutech mého vědomí. Nechaly mi tu ta svá moudra. Jenže já teď nevím, jak je použít….

V bílých píscích ztracený hledáš cesty dávných karavan, zaváté stopy těch, co věděli kam jít. Snad vedou ke studni. Tak moc by jsi chtěl pít. Slunce ti spaluje poslední zbytky sil, jen fata morgána je tvůj vysněný společník. A všechny duny jsou tak stejné. Ty víš, že víc už nebude nic. Ty bíle písky jsou…

Další věc s motivem vrány. Co je na té vráně tak přitažlivého, že se tak často objevuje jako motiv temnějších příběhů? Na to ať si každý zkusí přijít sám. To by bylo asi na dlouhé povídání. Tak se vrátíme zpátky k básničce. *** Podivná prázdnota, mrtvá temnota, město plné duchů. Z nebe se snesla vrána…

Je zvláštní, když kůň pádí krajinou, svobodný a volný. Je zvláštní, jak pádí v době plotů, ohrad a zdí. Možná, že nalezl sílu překonat plot, přeskočit ohradu, probořit zeď. Závidím mu.

Seda ve vlaku, mysle, kdo ví na co, psa, bůhví co, a věda, že je to na nic, protože vlak nejeda a nejeda.

Onehdá jsem tak koukal na jeden film s Brandonem Lee. Asi ho znáte, Vrána. A pak jsem napsal tohle. Je to trošku temnější, ale co chcete, po takovém filmu. *** Minulou noc se mi zdál sen, láska a smrt přišly ke mně, černý pták krákoral a já na kytaru hrál smutnou píseň. Slepé oči mrtvých…

Někdy je autorovou inspirací naprostá hovadina. Další z příkladů je tahle básnička, která vznikla při hledání tužky. 😉 *** Někde tam je, já nevím kde. Zkouším ji hledat, ale šla kamsi, já nevím kam. Ta cesta, po který šla, asi už zarostla. Mám takový pocit, že už ji nenajdu.