Pro L. Něco bez temnoty a depky… Něco klidného a obyčejného… Plus malý audio bonus… 😉 *** Ráno se vkrádalo do peřin spáčů a slunce vyhrávalo jednu z bitev nikdy nekončící války s nocí. Růže ve váze lehce pootevřela okvětní lístky a nasměrovala proužek vůně směrem k tváři spící dívky. Chřípí jejího nosu se roztáhla…
Rubrika: Povídky
Vločka
Z modrého nebe zářilo slunce a po dlouhých pošmourných týdnech zase vracelo na tváře lidí dávno ztracený úsměv. Zima ještě vládla, ale v drobných náznacích dávalo jaro vědět, že se pomalu zase chystá vrátit. Zafoukal vítr. Odkudsi přihnal malý zapomenutý mrak. A z něj zčistajasna vypadla jedna jediná sněhová vločka. S pomocí větru pomalu klouzala…
Stopy ve sněhu
Že všechno vždycky musím dusit někde v šuplíku nebo na harddisku, zapomenout na to a pak to náhodou vytáhnout… 🙂 Tohle naštěstí není tak staré, napsáno v září loňského roku, takže sotva půl roku. Je to jen taková jednohubka bez větších ambicí, takže od toho ani nic velkého nečekejte. Jen malý skromný příběh s nádechem…
Vlk
Občas se vyplatí prohrabat se mejly. Takhle jsem tam zase objevil jednu zapadlou věcičku, co se mi tam válela už od června. Mám z ní pocit, že jsem měl asi tenkrát lehkou melancholii, kdo ví… Tak to sem přihodím a jsem zvědav, co kde zase objevím… 🙂 *** Osamělý vlk se toulal krajinou. Okolní svět…
Ráno
To ráno se podíval z okna. To, co viděl, ho pekelně otrávilo. Skrz dlouhé provazy deště totiž neviděl vůbec nic. Domy, které stály naproti, stromy vedle nich, obloha… To vše se ztrácelo za rozostřenou oponou vody. Do toho měl dneska vstávat? Vždyť už teď měl náladu na houby a velmi dobře tušil, co s ní…
Pustina
Nic nového se neděje, když krajina ztrácí svou zelenou tvář, pláně stávají se pustinou, podzim zahnal zvířata do stájí, myšlenky poletují mezi seschlým listím a pak v mrazivém větru odlétají do příliš velké dálky, než aby pero zvládlo je zachytit… (Zkopírováno z pokecu)
Bleší mejdan
Tak po té minulé temnotě zase něco veselejšího 🙂 A díky L. za inspiraci 😉 *** Ten večer se blešák Eman potuloval po prostěradle celý roztrpčený. Už od rána ho bolely kusadla a bylo mu jasné, že dnes si asi nelokne. I ostatním blechám v posteli se vyhýbal, jen aby nemusel poslouchat ty jejich kecy…
Chodba
Nevím, proč to sem dávám. Vím, proč jsem to napsal. Pro ten pocit, který čas od času každého z nás potká… Ale proč to vlastně dávám sem? Asi sem dávám už opravdu všechno… *** Jdeš černou tmou. Šatráš po zdech a hledáš vypínač. Marně. Všude kolem tebe jsou jen prázdné vlhké zdi podivné chodby. Jen…
Podvečerní ulice
Na mokré ulice se pomalu snášela tma. Oblohou se honily šedé mraky a sem tam pustily něco ze svého obsahu dolů. Po ulicích vládl klid, většina lidí byla doma, málokdo se toulal takhle na večer v nevlídném počasí venku. Jen osamělá postava zachumlaná v dlouhém mokrém kabátě stála opřená o nesvítící lampu. Její tvář byla…
Záhada starého domu
Tahle povídka patří k těm starším. Vytáhl jsem ji ze šuplíku, pročetl a nakonec se rozhodl ji zveřejnit. Pravda, je slabší, je tam několik logických nesmyslů, ale přepisovat se mi ji nechce. Třeba jednou jo, ten nápad není až tak špatný. Zatím ji ale nechám tak, jak je. Třeba aspoň trochu zaujme…
Sen
Sny jsou zvláštní. Někdy noční můry, někdy nádherné. Většinou si ale nepamatujeme, co se nám zdálo. A většinou ani neumíme své sny ovlivnit. Každopádně úvodních pár slov vlastně nemá s obsahem povídky zase až tolik společného. Jen jsem vás potřeboval trošku zmást, než se vrhnete na čtení. Páč následující povídka ze šuplíku vytažená je tak…
Příběh dvou zapomenutých duší
Tak jsem zase vytáhl něco ze šuplíku, jednu starší povídku. Nebudu se moc rozepisovat, snad jen, že ji věnuji všem hradním pánům, paním a dívkám, ať smutek z jejích tváří se nakonec vytratí. Přepsáno v lednu 2024.
O vypadlé stránce
Tak každý z nás občas děláme nehorázné kraviny. No a já jsem taky jednu udělal. Napsal jsem v práci jednu kraťounkou povídku, která se odehrává u mě v práci. Hrůza. Psát povídky ze svého pracoviště… 🙂
Houpačka
V parku v dětském koutku visela houpačka. Na dvou řetězech v dřevěné konstrukci pověšené plastové sedátko. Visela tam, vítr s ní občas jemně zhoupl a všude kolem panoval klid. Jeden z mála okamžiků, kdy široko daleko nebyl jediný prcek, který by si v dětském koutku chtěl hrát. Prcek možná ne. Ale odkudsi, kdo ví, co…
Dialog o míči
Kdysi jsem napsal takovej kratší dialog dvou pánů v parku. Má to sice formu scénáře, ale protože je to zatím jediné dílko podobného charakteru, tak tomu (třeba jenom zatím) nebudu zakládat zvláštní rubriku a nechám to v různých spisech. No a trochu si pohrávám s myšlenkou, vdechnout tomuto dialogu život. Tak uvidíme, jestli z toho…