Zdeněk Hulbach

Někdy se tak stane, že prostě není inspirace. A proto tu máme trpajzlíky, aby nám nebohým autorům pomohli.

Pokračovat ve čtení „Malý červený trpaslík“

Někdy prostě byly dny, kdy jsem vykoukl z okna a hned věděl, že vezmu psa, batoh a vyrazim ven. A jeden ze začátků takových dnů jsem pro vás zachytil.

Pokračovat ve čtení „Oskarův den“

Tahle povídka je rozhodně jedna z mojich nejoblíbenějších, ne-li vůbec nejoblíbenější. A jak mi před časem řekl jeden kamarád, tak i jemu se hodně líbila. Snad se vás teď najde víc. Však taky tahle povídka se v soutěži Městské knihovny ve Varnsdorfu Literární Varnsdorf 2004 umístila na druhém místě (díky pořadatelům za tu pěknou obálku s odměnou 😉 ) Jen bych ještě trošku dodal něco ke vzniku. To jsem takhle byl v kině na filmu Rok ďábla. A kdo jste ho viděl, tak určitě si budete pamatovat, jak tam na konci seděl Karel Plíhal na židli, s takovým zvláštním výrazem říkal to svoje „Já přijdu“ a najednou „Blaf“ a zmizel. Když jsem pak šel domů, už se sešeřilo a na nebi se objevil měsíc. A jak jsem na ten měsíc koukal, tak jsem tam na mou duši viděl toho Plíhala, jak tam sedí a usmívá se. Doma jsem hned zasedl ke stolu, vzal tužku a povídka byla na světě.

PS: Samozřejmě ta obálka za druhé místo nebyla podstatná, podstatné bylo to, že se našlo pár lidí, kterým se povídka líbila natolik, že jí dali na druhé místo, a proto jsem také jel na vyhlášení. Užít si toho pocitu z druhého místa. Zatím to taky bylo naposled.

PS2: Po letech rozhodnuto, že z původního anglického názvu Man on the Moon přejmenuji na český název Muž na měsíci. Je to tak prostě lepší. 🙂

Pokračovat ve čtení „Muž na měsíci“

Přemýšleli jste někdy o tom, nakolik mají různé pohádky reálný základ? Třeba ta o té chaloupce z perníku? Já tedy ne. Až do chvíle, co jsem při jedné procházce na skutečnou perníkovou chaloupku opravdu narazil. Od té doby vím, jak to bylo. A teď si to můžete přečíst i vy 😉

Pokračovat ve čtení „O perníkové chaloupce“

Před lety jsem byl na návštěvě u babičky, která bydlela v paneláku. (Ahoj babi, vzpomínám na tebe.) A jak jsme tam tak seděli, tak se ozval zvonek. A ejhle, oni to jehovisti. O těch ale tahle povídka není, proč by taky jo? Příběh je úplně o něčem jiném. Holt inspirace má někdy různé cesty…

Pokračovat ve čtení „Podivná návštěva“

Starou otřepanou frázičku jsem použil jako námět pro takovou pohodovou povídku o tom, s kým si můžete třeba někde na opuštěné louce nad vesnicí pokecat.

Pokračovat ve čtení „Komu zvoní hrana“

Věříte v magii? Ne? A jste si jistí, že opravdu mezi námi nejsou mágové?

Pokračovat ve čtení „Mág“

Kdy jste naposledy někomu poslali pohled?

Pokračovat ve čtení „Pohlednice“

Tahle povídka je jedna z mála těch, které jsem vyslal do tvrdého světa literárních soutěží. A výsledek? Báječný. První místo v soutěži severočeské přílohy MF Dnes Nepište do šuplíku a vyšla tak v této příloze 17. 2. 2001. Pravda, bylo to jedno z několika kol (každý měsíc bylo nové), ale rozhodně to potěšilo. Jo a taky mi to přineslo sedm stovek odměny za vítězství 😀

Pokračovat ve čtení „Dohoda s myší“

Onehdá jsem v televizi slyšel písničku, už nevím, kdo ji zpíval, která začínala slovy: „Můj osobní upír bydlí za řekou“, či tak nějak. Já jsem si z ní vzal pouze ty tři slovíčka na začátku a napsal povídku úplně o něčem jiném, než byla ta písnička. Ale to přece neva, ne?

Pokračovat ve čtení „Můj osobní upír“

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

Pokračovat ve čtení „Muž s havranem na rameni“

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

Pokračovat ve čtení „Tulák“

Povídky Starý bar, Tulák a Muž s havranem na rameni jsou výrazně starší, než ostatní povídky ze Setkání. Taky to bylo období, kdy jsem příliš nepoužíval přímou řeč. Přesto jsem se ale po čase rozhodl je do tohoto cyklu zařadit, protože jsem měl pocit, že svým pocitovým vyzněním do něj vlastně patří.

Pokračovat ve čtení „Starý bar“

A všechno má mít i svůj závěr. Tak proč ho nepojmout literárně?

Pokračovat ve čtení „Seděl jsem v kavárně a psal příběh“

Takový menší ucelený soubor povídek, které jsou vesměs psané v první osobě a zachycují krátké příběhy, které někdy rozesmějí, někdy přivodí lehkou melancholii, někdy je v nich ukrytý kousek pohody. Co na vás z nich dýchne, to uvidíte sami po přečtení. Tento soubor vlastně ani není nijak uzavřen, vznikne-li nějaká povídka, u níž budu mít pocit, že se do něj hodí, tak ji přidám.

Edit 2016: Asi ponechám uzavřené… Myslím, že už jsem od těchto povídek tak vzdálen, že mám pocit, že nic podobného již nikdy nenapíšu…